Ultrakrátká duchovní cesta – Pravda, Bůh, Poznání.. to vše je již v nás
Z hlediska času nutného k realizaci existují, jak známo, dvě cesty duchovního osvícení. Říká se jim obvykle cesta dlouhá a krátká. Zde uvádím myšlenky Dr. Bruntona, který sám kdysi pravděpodobně prodělal jen cestu dlouhou, řadu let ji učil a teprve mnohem později začal vyučovat metodu, kterou můžeme nazvat jako cesta krátká, či dokonce ultrakrátká.
Šrí Ramana Maharši i Jiddu Krishnamurti učili již od začátku cestě krátké, Kristus i Buddha učili oběma. Pravda, Bůh, Poznání, Osvícení.. kde najít odpovědi na tyto otázky? Právě tomu učil Dr. Brunton.
Ultrakrátká duchovní cestaV září roku 1973 poslal Paul Brunton svým českým žákům a příznivcům zajímavý vzkaz: „V hlubinách svých srdcí a myslí jste svobodni. Musíte hrát hru, jako byste pravdu již uskutečnili, předstírat to, vmýšlet se do toho. Když to budete dělat, jednoho dne to zažijete jako vlastní zkušenost.“
To bylo jádro vzkazu. Vzkaz toho obsahoval víc a byl tehdy příčinou mnoha sporů. Někteří mu slepě věřili, jiní o něm pochybovali, by vyskytli se i takoví, kteří popírali jeho pravost vůbec, namítajíce, že je v rozporu s tím, co mistr učí. Jen velmi málo Bruntonových žáků si už tehdy uvědomovalo, že jde o nástin ultrakrátké cesty.
Začátečníkům i duchovním diletantům právě tak jako notorickým pochybovačům je dnes známo, že pokyn byl beze sporu pravý; otázkou zůstává, zda je možno jej v jediném životě uskutečnit a jestliže ano, proč se to dosud, až na nepatrné výjimky, nikomu z Bruntonových žáků nepodařilo. Pravděpodobné je, že nebyli tehdy dost vyspělí, tj. duchovně připravení na tak náhlý obrat. A proto se také tak dlouho odmítali a někteří odmítají dosud zajímat o jiné druhy duchovních cest, než jakým byli v mládí učeni. Pravda je ovšem jen jedna.
Rozdíl mezi krátkou a dlouhou cestou
Poslední dobou roste zájem o krátké duchovní cesty, a to nejen u nás, ale i jinde ve světě. Je to znamení duchovní pokročilosti? Je to hledání vnitřního útočiště před obávanou atomovou válkou? Je to snaha o odvrácení války vnitřně – duchovním osvícením? Nevíme. Patrně všechno dohromady. A možná ještě něco jiného.
Nejdůležitější je třeba si uvědomit podstatný rozdíl mezi oběma cestami, dlouhou a krátkou. Dlouhá cesta nese svůj název oprávněně, neboť jako základní cesta začátečníků je doopravdy velmi dlouhá. Patří zde i všechny druhy náboženství. Vyžaduje mnoho času a úsilí, např. při posilování soustředěnosti a vůle, ovládání myšlenek apod. Je těžké z ní kdykoliv přejít na cestu krátkou. Jak ukazuje historie, je pro mnoho lidé těžké uvěřit, že krátká cesta vůbec existuje. A to přesto, že téměř všechny základní jógické soustavy berou tato rozlišení v úvahu. Hlavní příčinou tohoto nedorozumění je nedostatek vhodných informací.
Přes současný zájem o krátkou duchovní cestu, převážná většina lidí jde cestou dlouhou. Prohlásit totiž člověka, vyznačujícího se obvykle různými mravními poklesy i hříchy, za rovného Bohu, ba i koketovat s myšlenkou, že Bohem je, se zdá horlivým vyznavačům náboženských dogmat odjakživa příšerným rouháním. A přece právě toto je základem každé krátké cesty.
Tito lidé však mají ze svého hlediska pravdu. Oni žijí trvale v egu a zabývají se výhradně jím, egem. Třeba i egem uctívajícím Boha, ale jen egem, nikoli Bohem. Bůh je pro ně ještě značně vzdálený, byť je tato distance jen v jejich představě. A podle nich jen kněz nebo řekněme guru má k Bohu povolen přístup. A už nikdo další. Bude třeba mnoho času a úsilí, než tito zaostávající uctívači udělají jen malý krůček kupředu v duchovním pokroku. A oni to vědí. To je jejich jediná vědomost v jejich nevědomosti. Světla v nich mnoho není, ba mnohdy skoro žádné. Nemohou však za to. Ne že by se mu zásadně bránili, oni by je rádi zažili, jen kdyby takový rozhodný krok nebyl spojen se ztrátou valné části ega. K tak závažné změně názorů je totiž třeba především podstatné změny charakteru. V tom tkví hlavní kámen úrazu.
Konečným cílem krátké cesty je ztotožnění se s pravdou universální jednoty. Je dílem okamžiku, ne cesta sama. Málokterá krátká cesta byla ukončena za jediný život, zatímco dlouhá si jich vyžaduje mnohem více. Říká se, že nejméně sedm, ale také jich může být stejně dobře sedmdesát či sedm set. To však by nemělo být pro hledající důležité. Hlavní je, že člověk na cestě vůbec je, ať krátké, či dlouhé. A to jsme naštěstí všichni.
Všichni lidé jsou na duchovní cestě, ať jsou to materialisté nebo tzv. idealisté, ať to o sobě vědí nebo ne. Někteří však mohou jít i zpátky proti směru vývoje, ovšem dočasně, ne provždy. Mohou jít dokonce i na dno, až ke stavu zvířat, ba ještě hlouběji. Tam se však přece jen odrazí a vrátí se zpět k lepšímu, neboť není jiného konečného cíle než pravda sama.
Bruntonovo poselství
„V hlubinách svých srdcí a myslí jste svobodní. Musíte hrát hru, jako byste pravdu již uskutečnili, předstírat to, vmýšlet se do toho. Když tak budete činit, jednoho dne to zažijete jako vlastní zkušenost.“
Co asi znamená „vmýšlet se do toho?“. Nic víc a nic míň než se obrátit k pravdě a zůstat bez ega. Zde není gurua. Je jen velký maják pravdy, vedoucí žáka lépe než lidský lodivod. Před člověkem na ultrakrátké cestě je jenom jeden cíl a žádný prostředník. Nic mezi ním cílem neexistuje. Cílem je on sám.
Dr. Brunton dále dodává: „Ego je jen vaší myšlenkou. Vaše osobnost je jen myšlenkou o egu. Přestaňte se pokládat za ego. Vašim skutečným jástvím je bytí. Tělo, to nejste vy. Mysl a tělo jsou úzce spojeny. Avšak tělo je v mysli. Mysl je tím, co musíte poznat. Jestliže si to budete stále uvědomovat a připomínat, zprvu alespoň každý den několik minut ráno, v poledne a večer, můžete žít a pracovat, aniž byste se ztratili ve světském dění.“
Toto je v krátkosti Bruntonovo poselství ultrakrátké cesty. Přišlo k nám sice už před lety, ale – jak jsme si už řekli – téměř nikdo se jím vážně neřídil. Až na nepatrné a vcelku nesmělé výjimky.
Proč? Protože je zprvu velmi těžké a někdy i nebezpečné hrát tuto vysokou hru a hledat poznání dle jeho návodu. Mnozí to věděli. Nebezpečí, jak píše i sám Brunton, tkví v tom, že si žák začne myslet: Jsem osvícený, nemusím nic víc dělat. To je druhý extrém. První spočívá v tom, že si člověk myslí, že je příliš hříšný a má příliš mnoho chyb, a tudíž nemá smysl se vůbec nějak snažit. Oba extrémy jsou ovšem nevědomostí a vedou k dalším nevědomostem. Zlatá střední cesta leží někde uprostřed. Proto se radí kombinace obou duchovních cest. Cvičit jednu z nich a po čase zase druhou.
Guru nic neřeší
Hledání gurua nepřichází na krátké cestě v úvahu. „Na krátké cestě je jen Nadjá“, říká dr. Brunton, „a žáci závisí přímo jen na Nadjá“. Nepotřebují viset na lidském guruovi, guruem je Bůh a ten je uvnitř nich. Na krátké cestě se žák spoléhá jedině na Boha, na žádnou lidskou bytost. Jedině Bůh je jeho oporou. To znamená, že žák žije od počátku ve světle a v pravdě.
Brunton zde používá k vysvětlení Platonova přirovnání: „Člověk žije v temné jeskyni a snaží se z ní vyjít. Bohužel vychází tak, že je zády obrácen k východu z jeskyně. Proto se pohybuje v temnotě a všude kolem sebe vidí jen temnotu. To je symbolické pro dlouhou duchovní cestu. V případě krátké cesty se žák obrací přímo tváří k východu z jeskyně, takže už od začátku vidí trochu světla a postupuje stále vpřed. Světlo se stává čím dál tím intenzivnějším“.
Zdroj:
sestavil: Václav
použitý zdroj: Eduard Tomáš – Jóga Pozornosti
http://zivotni-energie.cz/
zdroj:
http://svetlojelaska.blog.cz/1201/ultrakratka-duchovni-cesta-pravda-buh-poznani-to-vse-je-jiz-v-nas
http://www.eldhwen.sk/ultrakratka-duchovni-cesta-pravda-buh-poznani-to-vse-je-jiz-v-nas/
Showing posts with label Duchovno. Show all posts
Showing posts with label Duchovno. Show all posts
2017-11-10
Kořeny indoevropské duchovní tradice.
„Základní vize světa, se kterou se můžeme setkat ve všech indoevropských duchovních školách,
je proto pouze jedna jediná. Nahoře je zde viděn orel, symbol ducha
života, umístěný mezi dvěma „zvířecími“ silami, a dole pod ním „ve
vodách“ vládne Had či Drak coby symbol vod zrcadlení, chladu a smrti.
Souboj „Indry“ – vykřesaného „jádra“ života či jeho uctívače – „svatého
rytíře“ lidského řádu, který bojuje s Hadem či Drakem, je právě proto od
pradávna tím nejznámějším a také nejzdařilejším znázorněním lidského
života a smyslu toho, o co se v něm jedná.“
Prastará indoevropská duchovní tradice, mající svůj počátek ve Védě, byla a je mylně až do současné doby považována v západním křesťanství za „přírodní náboženství“. Tento názor se opírá o dlouhou evropskou středověkou tradici. Cokoliv nebylo židokřesťanské a nevěřilo v biblického Boha, bylo automaticky touto tradicí zařazováno do odsouzeníhodného „pohanství“ a spojováno do jedné velké skupiny primitivních religiózních představ spolu s vírou australských Aboriginálů, amerických Indiánů či afrických černochů.
Že tomu tak není a že východní duchovní škola měla značný vliv na vytvoření západního křesťanství, ví dnes skoro každý vzdělanější člověk, avšak nedorozumění a především zastaralé a omylné výklady západních indologů, vycházejících z židokřesťanské věrouky a „klasického vzdělání“, jehož myšlenkový rozhled a chápání tradičně uvadá několik kilometrů na východ od Jeruzaléma, nadále přetrvávají v učebnicích a kulturně-historických přehledech Západu, a zdá se, že není síly, která by této lavině dezinformace a nevědomosti dokázala čelit.
Čtenář se bude v knize pohybovat po rozsáhlém území času od pravěku až po dnešek a geograficky od Indie až po Ameriku. Vývoj duchovní školy na východní polokouli, tj. od Indie po Japonsko a Polynésii zde, až na nečetné výjimky, není zachycen, i když byl ve své podstatě obdobný – „síla vod“ konkretizace narůstá i opačným směrem od Indie k Americe. Základní rozdíl pro „východní cestu“ do Ameriky vyplývá pouze z té zvláštní okolnosti, že nové indoevropské národy, jejichž jazyky a náboženství mají původ ve Védě, mířily masově stále jenom na Západ, do říše Noci – rozvoj „těla“ k Východu zřejmě na západní polokouli není možný, tak jako existence stínu směrem ke Slunci.
Kniha by měla sloužit jak laickému čtenáři k pochopení jevů, myšlenek a náboženských symbolů, které ho obklopují, tak i odborníkům na poli srovnávacího náboženství. Není a nemůže být proto ani úplná, ani téma zcela vyčerpávající. Každý znalec jednotlivých starých kultur a jazyků, se kterými se v knize pracuje, může, ba musí znát daleko víc materiálu, který by základní téma knihy doplňoval a upřesňoval.
Hlavní mojí snahou bylo především postihnout a objasnit duchovní kořeny indoevropské civilizace jako takové a ukázat na ty rozhodující síly a myšlenky, které tuto civilizaci vytvořily a stále řídí. Kniha vznikala v letech 1999-2000 zcela přirozeně jako vedlejší produkt překládání Rg Védy, studia sanskrtu a náboženských textů gnostické povahy, tak jak to vyžadovala práce na edici Bibliotheca gnostica. „Mátá“ – „matka“ či „vyvolávačka“ celého procesu shromáždění tohoto textu však byla Lilka Eybergerová a její produkční firma Seven Hills, která mě požádala o scénář k dokumentárnímu filmu o duchovních kořenech lidstva. Právě jí vděčí kniha za svůj vznik a já za prvopočáteční postrčení do práce.
Text je možné považovat za vstupní bránu či předmluvu k připravovaným překladům z Védy a Avesty a zároveň též jako doplnění a ucelení všech komentářů k přeloženým gnostickým spisům z Nag Hammádí, které v ediční řadě Bibliotheca gnostica již vyšly nebo ještě vyjdou. Je koncipována záměrně jako ucelená orientace pro každého zvídavého čtenáře, který v obraze židovského „prvotního hříchu“ či krvavého Krista na kříži a v každonedělním popíjení jeho krve u oltáře nevidí právě nosný princip lidskosti a neuspokojen hledá dál. Ať je mu touto cestou jeho hledání usnadněno a požehnáno – to si přeji víc, než cokoliv jiného.
Pro účely dokumentárního filmu byl text původně prosycen řadou doprovodných obrazů, pro které byl vlastně napsán. Když jsem připravoval knihu do tisku, vyškrtával jsem tyto doprovodné obrazy stále neochotněji, neboť jsem cítil, že text zcela ztrácí jednu ze svých dimenzí či barev, a proto jsem se nakonec rozhodl, že tam, kde vizuální představa psaný text výrazně podpírá, ji pro lepší srozumitelnost ponechám. Doprovodné inspirační obrazy se tak stávají spolu s velkou obrazovou přílohou v knize prostředkem, který pomáhá nejen čtenářově představivosti, ale též samotnému textu k jeho lepšímu a přesnějšímu pochopení.
Prokopské údolí v Praze
a Díly u Klenčí
J. K.
Uvidíme a zažijeme přitom, že hledání počátků není pouze historické zkoumání dávno zašlých časů, na kterých dnes už vůbec nezáleží, ale právě naopak – poznávací cestou člověka za sebou samým, protože, jak říká prastará gnostická moudrost: „Tam, kde je počátek, bude také konec“.
Tím umožňuje, aby se v nastalém neštěstí dostal k moci druhý křesací či „křestní“ kámen, ten horní, nazývaný často „nebe“ [tlukoucí palička v hmoždíři a činnost horního kamene při primitivním tlučení zrn obilí na mouku], který ve snaze potlačit zkázonosné důsledky nadvlády všeho spodního zotročí vždy člověka a lidskou společnost těmi nejpřísnějšími a život téměř zastavujícími příkazy [pochodující fašisté nebo komunisté, pohled na činnost policie při nějaké razii]. Je krutý, vojácký, a i když původně čestný a koncepční, znehybní a zmučí člověka podmínkou absolutní poslušnosti a podrobenosti vůči svým vůdcům a velitelům.
Protože jsou obě tyto síly věčné – věčně v kosmu přítomné, ale zároveň zcela nevědoucí a slepé, netrvá nikdy vítězství jedné z nich příliš dlouho, a proto také vždy „řád“ a fiktivní „mír“ jedné z nich je brzy nahrazen „řádem“ a stejně fiktivním „mírem“ síly opačné. Při střídání vlády pak vždy dochází k obrovským lidským tragediím, válkám a ztrátám na životech. Obě síly jsou sice ve své podstatě kriminální a hloupé, avšak právě pomocí nich dochází nejen k zázraku života, ale i ke vzniku vědomí a člověka [kupčík s měchem peněz a „macho“ se samopalem se animačně promění ve dva tažné voly – narostou jim rohy, člověk je zapřáhne do pluhu, práskne bičem a oni se rozjedou a ořou a ořou. V brázdě za nimi člověk seje „zrno poznání“ a hned vyrůstají zelené výhonky.]. Proto zpívali dávní pěvci: „Vy obě světapůlky, vytlučte nám sómu!“
Svět sám se dělí tímto stloukáním podle prastaré védské vize na dvě části či „proudy“ – horní a dolní. Ten horní, tzv. svět ducha a života, stoupá stloukáním či křesáním stále vzhůru – zde vládne vědomí a světlo (tzv. svět „param“) – a ten dolní, svět neživé hmoty a smrti, který nechce vzhůru a je proto stále „utkáván“ či „ohýbán“ podobně jako vložená nit, táhnoucí se za člunkem mezi dvěma tkalcovskými řády, a který proto míří stále dolů [obraz primitivního tkalcovského stavu a niti, prostrkávané pomocí „člunku“ napříč oběma řády, která se jejich stiskem zvlní. Totéž udělat s nataženým člověkem, kterému se tak několikrát zpřeráží páteř a změní se v hada – z úst se mu vysune rozeklaný jazýček a zasyčí] – zde vládne zvířecí temnota nevědění a smrt (tzv. svět „aparam“).
Tento spodní svět těla vedený svým spásným „tkalcovským člunem“ – pověstnou biblickou Noemovou archou [obraz tkalcovského „člunku“ proplétajícího se mezi nitěmi řádu nahoru a dolů, který se promění ve starozákonní „Noemovu archu“, která klesá a stoupá na vlnách rozbouřeného oceánu] – se vždy ohýbá nahoru či dolů – podle dočasné nadvlády jednoho z obou řádů, a protože nechce poznání a světlo, ale jen tělo, stále jen tělo, vytváří svým trvalým vlněním tolik důležitý obraz hada či rozvlněné „vodní hladiny“.
Můžeme to říci také jinak: to, co je zbabělé, otrocké a necitlivé, se vždy ochotně podřizuje dočasné nadvládě jednoho z „kamenů“ a tím se právě vyhne „lisování“ – tj. „křtu“ poznání – a tak i možnosti se napřímit a stoupat vzhůru. Křestní či „pašijové“ kameny zde nekřísnou o sebe, aby vznikl „Spasitel“ – posvátný oheň vědomí („Agni“) – ani zde neprýští lisovaná „šťáva poznání“ – „sóma“, „živá voda“, která by obdařila člověka duchem. Protože tento spodní svět „neobětuje“ – nemá žádnou vnitřní hodnotu, kterou by byl ochoten zastávat a držet i proti vůli obou mocných – mění se zde postupně vše Člověku a jeho hodnotám neobětující a zbabělé v kroutícího se hada, a právě touto svou elasticitou a měnlivostí vytváří spodní oceán vod smrti a záhuby.
Jestliže se proto setkáváme při studiu starověkých představ s obrazem naší země, spočívající „na vodě“ či plující „v oceánu“, či boha Višnua spočívajícího na hadu, nejedná se v žádném případě o fyzikální fenomény, nýbrž o čistě duchovní či filosofickou vizi světa, která si pouze obrazem pomáhá k vysvětlení.
Základní vize světa, se kterou se můžeme setkat ve všech indoevropských duchovních školách, je proto pouze jedna jediná. Nahoře je zde viděn orel, symbol ducha života, umístěný mezi dvěma „zvířecími“ silami, a dole pod ním „ve vodách“ vládne Had či Drak coby symbol vod zrcadlení, chladu a smrti. Souboj „Indry“ – vykřesaného „jádra“ života či jeho uctívače – „svatého rytíře“ lidského řádu, který bojuje s Hadem či Drakem, je právě proto od pradávna tím nejznámějším a také nejzdařilejším znázorněním lidského života a smyslu toho, o co se v něm jedná.
Tolik známá „potopa“, vyskytující se v prastarých mýtech mnoha národních tradic, neznamenala potom původně – jak nám vysvětluje Véda – vůbec zaplavení země fyzickou vodou, jak se domnívali a ještě dnes domnívají všichni ti, kteří obrázky mají za pravou skutečnost, ale tato starověká zpráva dávných civilizací, které tuto „potopu“ zažily a přežily, znamenala původně velmi důležitou informaci o zaplavení lidského světa spodní silou Hada – silou materialismu a vnějškovosti, povrchnosti či formálnosti, která vždy vede do záhuby – do „utopení“ celé lidské společnosti ve spodní síle kriminality, zvířeckosti a nevědění.
Nevědění – materialismus – a z něj rakovinově narůstající hladovost pouze po hmotném bohatství – po „gravitaci hmoty“ – způsobuje vždy nadvládu zkázonosného ducha hmotné nápodoby či výroby, který se nejen pokouší zmaterializovat vše duchovní a životadárné, ale svými důsledky vede též k velkému přemnožení těl, která již nemají žádný vztah k hodnotě Úplnosti a Celku, nemají již „duši“ – k přemnožení otroků Hada [obraz rakovinového bujení buněk, množení viru, či podle jednoho prototypu průmyslově vyráběných výrobků, kult sexu a násilí, miliony novorozenců, vyprskávaných z lůna žen, a hladové davy].
Tento dolní svět zvířecího nevědění totiž v procesu kopírování forem – v dělení či rozmnožování těl – omylně vidí „ducha života“ samotného. Bohyně Matka, nazývaná též „Paní zvířat“ – „Potni therón“ nahrazuje v takovém okamžiku původní uctívání životadárného ducha vykřesaného a zářícího středu a právě touto záměnou dojde dříve či později ke katastrofě – k „potopě“. Tuto potopu přežije, jak nám prastará gnostická moudrost sděluje, pouze „noe“ či „noetos“ – „ten poznávající“ a jeho rod (od řeckého „noein“ – „poznat“), kteří se jako jediní dokáží z těchto „vod potopy“ – to jest vod materialismu a ducha nápodoby – vymanit.
Pověstnou „Noemovou archou“ proto původně nemyslela stará indoevropská moudrost v žádném případě předmět – fyzickou loď naplněnou pohlavními páry, ale védsky „arku“ – „slovo poznání“ – usilovnou lidskou poznávací činností vytvořený zdroj vědomí, citu a lidskosti.
Ve Védě byla tato symbolická „loď života“ nazývána mimo jiné též „lodí Peru“ („to naplňující“) anebo „vozem Aśvinů“ – „těch, kteří zachraňují život“ – pomocí jejichž symbolických „křídel“ („parnas“) se topící člověk a lidstvo – avšak právě pouze to lidstvo, křesající světlo poznání – vždy nakonec vymaní z cyklicky přicházejících „vod zkázy“. Védští pěvci zpívali: „Ó Aśvinové, váš vůz vzniklý při svatém obřadu (tj. zpívání svatého slova), hnaný oběma kameny, objede v okamžení nebe i zemi.“
-pokračovanie-
Kořeny indoevropské duchovní tradice
© Copyright Jan Kozák 2014
S láskavým dovolením autora
Zdroj: http://www.gnostica.cz/
Úvod
Tato kniha chce být základní orientační pomůckou českého čtenáře pro studium náboženství a filosofie. Obsahuje nejen vysvětlení původní duchovní školy člověka, tak jak se vyvíjela od nepaměti ze svých védských kořenů, ale také interpretaci mnoha náboženských představ a praktik, které se teprve sekundárně z této duchovní školy vyvinuly a které nemají žádné jiné opodstatnění nežli být stínem originálu.Prastará indoevropská duchovní tradice, mající svůj počátek ve Védě, byla a je mylně až do současné doby považována v západním křesťanství za „přírodní náboženství“. Tento názor se opírá o dlouhou evropskou středověkou tradici. Cokoliv nebylo židokřesťanské a nevěřilo v biblického Boha, bylo automaticky touto tradicí zařazováno do odsouzeníhodného „pohanství“ a spojováno do jedné velké skupiny primitivních religiózních představ spolu s vírou australských Aboriginálů, amerických Indiánů či afrických černochů.
Že tomu tak není a že východní duchovní škola měla značný vliv na vytvoření západního křesťanství, ví dnes skoro každý vzdělanější člověk, avšak nedorozumění a především zastaralé a omylné výklady západních indologů, vycházejících z židokřesťanské věrouky a „klasického vzdělání“, jehož myšlenkový rozhled a chápání tradičně uvadá několik kilometrů na východ od Jeruzaléma, nadále přetrvávají v učebnicích a kulturně-historických přehledech Západu, a zdá se, že není síly, která by této lavině dezinformace a nevědomosti dokázala čelit.
Čtenář se bude v knize pohybovat po rozsáhlém území času od pravěku až po dnešek a geograficky od Indie až po Ameriku. Vývoj duchovní školy na východní polokouli, tj. od Indie po Japonsko a Polynésii zde, až na nečetné výjimky, není zachycen, i když byl ve své podstatě obdobný – „síla vod“ konkretizace narůstá i opačným směrem od Indie k Americe. Základní rozdíl pro „východní cestu“ do Ameriky vyplývá pouze z té zvláštní okolnosti, že nové indoevropské národy, jejichž jazyky a náboženství mají původ ve Védě, mířily masově stále jenom na Západ, do říše Noci – rozvoj „těla“ k Východu zřejmě na západní polokouli není možný, tak jako existence stínu směrem ke Slunci.
Kniha by měla sloužit jak laickému čtenáři k pochopení jevů, myšlenek a náboženských symbolů, které ho obklopují, tak i odborníkům na poli srovnávacího náboženství. Není a nemůže být proto ani úplná, ani téma zcela vyčerpávající. Každý znalec jednotlivých starých kultur a jazyků, se kterými se v knize pracuje, může, ba musí znát daleko víc materiálu, který by základní téma knihy doplňoval a upřesňoval.
Hlavní mojí snahou bylo především postihnout a objasnit duchovní kořeny indoevropské civilizace jako takové a ukázat na ty rozhodující síly a myšlenky, které tuto civilizaci vytvořily a stále řídí. Kniha vznikala v letech 1999-2000 zcela přirozeně jako vedlejší produkt překládání Rg Védy, studia sanskrtu a náboženských textů gnostické povahy, tak jak to vyžadovala práce na edici Bibliotheca gnostica. „Mátá“ – „matka“ či „vyvolávačka“ celého procesu shromáždění tohoto textu však byla Lilka Eybergerová a její produkční firma Seven Hills, která mě požádala o scénář k dokumentárnímu filmu o duchovních kořenech lidstva. Právě jí vděčí kniha za svůj vznik a já za prvopočáteční postrčení do práce.
Text je možné považovat za vstupní bránu či předmluvu k připravovaným překladům z Védy a Avesty a zároveň též jako doplnění a ucelení všech komentářů k přeloženým gnostickým spisům z Nag Hammádí, které v ediční řadě Bibliotheca gnostica již vyšly nebo ještě vyjdou. Je koncipována záměrně jako ucelená orientace pro každého zvídavého čtenáře, který v obraze židovského „prvotního hříchu“ či krvavého Krista na kříži a v každonedělním popíjení jeho krve u oltáře nevidí právě nosný princip lidskosti a neuspokojen hledá dál. Ať je mu touto cestou jeho hledání usnadněno a požehnáno – to si přeji víc, než cokoliv jiného.
Pro účely dokumentárního filmu byl text původně prosycen řadou doprovodných obrazů, pro které byl vlastně napsán. Když jsem připravoval knihu do tisku, vyškrtával jsem tyto doprovodné obrazy stále neochotněji, neboť jsem cítil, že text zcela ztrácí jednu ze svých dimenzí či barev, a proto jsem se nakonec rozhodl, že tam, kde vizuální představa psaný text výrazně podpírá, ji pro lepší srozumitelnost ponechám. Doprovodné inspirační obrazy se tak stávají spolu s velkou obrazovou přílohou v knize prostředkem, který pomáhá nejen čtenářově představivosti, ale též samotnému textu k jeho lepšímu a přesnějšímu pochopení.
Prokopské údolí v Praze
a Díly u Klenčí
J. K.
I. DÍL – SYSTÉM VÉDY
Fíkovník znamená strom poznání
Na fotografii na protější stránce se nalézáme v Indii, v místě zvaném Bódhigayá. Zde „pod stromem“ dosáhl podle legendy dnes nejznámější spasitel Východu – Buddha Śakyamuni – plného probuzení. Strom není původní, vždyť od oné památné události již uplynulo dva a půl tisíce let a to není málo. V době úpadku buddhismu v Indii, v 7. století našeho letopočtu, byl na příkaz šivaistického vládce Śaśánky („Měsíce“) celý více než tisíciletý původní strom i s kořeny vykopán a zničen a strom, který vidíme na fotografii, byl vypěstován teprve z jeho odnože, kterou podle buddhistické legendy přinesl mladší bratr císaře Ašóky na Cejlon. Je to fíkovník – ficus religiosa – uctívaný strom poznání buddhistů. Je symbolem životní síly tradice, která přetrvala tisíciletí. Velice by se však mýlil každý, kdo by tuto tradici, jenž se opírá o ještě daleko starší kořeny, než je buddhismus a tento „strom poznání“, považoval za jakési „uctívání přírody“. Abychom této prastaré tradici porozuměli, musíme jít proto ještě dál do minulosti, až k samotnému vzniku člověka a lidství, a seznámit se s obrazy, symboly a filosofií nejstarší indoevropské literární památky, která se nám zachovala – indické Védy a její školy.Uvidíme a zažijeme přitom, že hledání počátků není pouze historické zkoumání dávno zašlých časů, na kterých dnes už vůbec nezáleží, ale právě naopak – poznávací cestou člověka za sebou samým, protože, jak říká prastará gnostická moudrost: „Tam, kde je počátek, bude také konec“.
Tři síly a původní védské křesťanství
Při tisícileté zkušenosti s během světa poznali naši indoevropští předkové, že náš svět je permanentně formován dvěma zcela slepými a nevědoucími silami, které, bojujíce proti sobě, stále se srážejí při věčném boji o nadvládu [obraz dvou srážejících se činelů nebo dvou křesacích kamenů]. Obě tyto tupé síly, které rodí život a svět, jsou viděny v indické Védě jako „křesací kameny“ života a nazývány zde kromě jiného též „pášyá“ – „pašijové kameny“. Vláda „spodního kamene“, nazývaného též často „země“, způsobuje vždy nebývalou zkázu podporou všeho spodního, nízkého, nezodpovědně egoistického, a vede k rozbití obecného řádu a ve svém důsledku ke zkriminalizování veškeré lidské populace [obraz hlavních projevů této síly – drogy, nahé holky, chlast, střílení a mrtvoly, lupiči v bankách apod., detail mužského obličeje, který se postupně proměňuje ve zvíře – vlkodlaka].Tím umožňuje, aby se v nastalém neštěstí dostal k moci druhý křesací či „křestní“ kámen, ten horní, nazývaný často „nebe“ [tlukoucí palička v hmoždíři a činnost horního kamene při primitivním tlučení zrn obilí na mouku], který ve snaze potlačit zkázonosné důsledky nadvlády všeho spodního zotročí vždy člověka a lidskou společnost těmi nejpřísnějšími a život téměř zastavujícími příkazy [pochodující fašisté nebo komunisté, pohled na činnost policie při nějaké razii]. Je krutý, vojácký, a i když původně čestný a koncepční, znehybní a zmučí člověka podmínkou absolutní poslušnosti a podrobenosti vůči svým vůdcům a velitelům.
Protože jsou obě tyto síly věčné – věčně v kosmu přítomné, ale zároveň zcela nevědoucí a slepé, netrvá nikdy vítězství jedné z nich příliš dlouho, a proto také vždy „řád“ a fiktivní „mír“ jedné z nich je brzy nahrazen „řádem“ a stejně fiktivním „mírem“ síly opačné. Při střídání vlády pak vždy dochází k obrovským lidským tragediím, válkám a ztrátám na životech. Obě síly jsou sice ve své podstatě kriminální a hloupé, avšak právě pomocí nich dochází nejen k zázraku života, ale i ke vzniku vědomí a člověka [kupčík s měchem peněz a „macho“ se samopalem se animačně promění ve dva tažné voly – narostou jim rohy, člověk je zapřáhne do pluhu, práskne bičem a oni se rozjedou a ořou a ořou. V brázdě za nimi člověk seje „zrno poznání“ a hned vyrůstají zelené výhonky.]. Proto zpívali dávní pěvci: „Vy obě světapůlky, vytlučte nám sómu!“
Svět sám se dělí tímto stloukáním podle prastaré védské vize na dvě části či „proudy“ – horní a dolní. Ten horní, tzv. svět ducha a života, stoupá stloukáním či křesáním stále vzhůru – zde vládne vědomí a světlo (tzv. svět „param“) – a ten dolní, svět neživé hmoty a smrti, který nechce vzhůru a je proto stále „utkáván“ či „ohýbán“ podobně jako vložená nit, táhnoucí se za člunkem mezi dvěma tkalcovskými řády, a který proto míří stále dolů [obraz primitivního tkalcovského stavu a niti, prostrkávané pomocí „člunku“ napříč oběma řády, která se jejich stiskem zvlní. Totéž udělat s nataženým člověkem, kterému se tak několikrát zpřeráží páteř a změní se v hada – z úst se mu vysune rozeklaný jazýček a zasyčí] – zde vládne zvířecí temnota nevědění a smrt (tzv. svět „aparam“).
Tento spodní svět těla vedený svým spásným „tkalcovským člunem“ – pověstnou biblickou Noemovou archou [obraz tkalcovského „člunku“ proplétajícího se mezi nitěmi řádu nahoru a dolů, který se promění ve starozákonní „Noemovu archu“, která klesá a stoupá na vlnách rozbouřeného oceánu] – se vždy ohýbá nahoru či dolů – podle dočasné nadvlády jednoho z obou řádů, a protože nechce poznání a světlo, ale jen tělo, stále jen tělo, vytváří svým trvalým vlněním tolik důležitý obraz hada či rozvlněné „vodní hladiny“.
Můžeme to říci také jinak: to, co je zbabělé, otrocké a necitlivé, se vždy ochotně podřizuje dočasné nadvládě jednoho z „kamenů“ a tím se právě vyhne „lisování“ – tj. „křtu“ poznání – a tak i možnosti se napřímit a stoupat vzhůru. Křestní či „pašijové“ kameny zde nekřísnou o sebe, aby vznikl „Spasitel“ – posvátný oheň vědomí („Agni“) – ani zde neprýští lisovaná „šťáva poznání“ – „sóma“, „živá voda“, která by obdařila člověka duchem. Protože tento spodní svět „neobětuje“ – nemá žádnou vnitřní hodnotu, kterou by byl ochoten zastávat a držet i proti vůli obou mocných – mění se zde postupně vše Člověku a jeho hodnotám neobětující a zbabělé v kroutícího se hada, a právě touto svou elasticitou a měnlivostí vytváří spodní oceán vod smrti a záhuby.
Jestliže se proto setkáváme při studiu starověkých představ s obrazem naší země, spočívající „na vodě“ či plující „v oceánu“, či boha Višnua spočívajícího na hadu, nejedná se v žádném případě o fyzikální fenomény, nýbrž o čistě duchovní či filosofickou vizi světa, která si pouze obrazem pomáhá k vysvětlení.
Základní vize světa, se kterou se můžeme setkat ve všech indoevropských duchovních školách, je proto pouze jedna jediná. Nahoře je zde viděn orel, symbol ducha života, umístěný mezi dvěma „zvířecími“ silami, a dole pod ním „ve vodách“ vládne Had či Drak coby symbol vod zrcadlení, chladu a smrti. Souboj „Indry“ – vykřesaného „jádra“ života či jeho uctívače – „svatého rytíře“ lidského řádu, který bojuje s Hadem či Drakem, je právě proto od pradávna tím nejznámějším a také nejzdařilejším znázorněním lidského života a smyslu toho, o co se v něm jedná.
Tolik známá „potopa“, vyskytující se v prastarých mýtech mnoha národních tradic, neznamenala potom původně – jak nám vysvětluje Véda – vůbec zaplavení země fyzickou vodou, jak se domnívali a ještě dnes domnívají všichni ti, kteří obrázky mají za pravou skutečnost, ale tato starověká zpráva dávných civilizací, které tuto „potopu“ zažily a přežily, znamenala původně velmi důležitou informaci o zaplavení lidského světa spodní silou Hada – silou materialismu a vnějškovosti, povrchnosti či formálnosti, která vždy vede do záhuby – do „utopení“ celé lidské společnosti ve spodní síle kriminality, zvířeckosti a nevědění.
Nevědění – materialismus – a z něj rakovinově narůstající hladovost pouze po hmotném bohatství – po „gravitaci hmoty“ – způsobuje vždy nadvládu zkázonosného ducha hmotné nápodoby či výroby, který se nejen pokouší zmaterializovat vše duchovní a životadárné, ale svými důsledky vede též k velkému přemnožení těl, která již nemají žádný vztah k hodnotě Úplnosti a Celku, nemají již „duši“ – k přemnožení otroků Hada [obraz rakovinového bujení buněk, množení viru, či podle jednoho prototypu průmyslově vyráběných výrobků, kult sexu a násilí, miliony novorozenců, vyprskávaných z lůna žen, a hladové davy].
Tento dolní svět zvířecího nevědění totiž v procesu kopírování forem – v dělení či rozmnožování těl – omylně vidí „ducha života“ samotného. Bohyně Matka, nazývaná též „Paní zvířat“ – „Potni therón“ nahrazuje v takovém okamžiku původní uctívání životadárného ducha vykřesaného a zářícího středu a právě touto záměnou dojde dříve či později ke katastrofě – k „potopě“. Tuto potopu přežije, jak nám prastará gnostická moudrost sděluje, pouze „noe“ či „noetos“ – „ten poznávající“ a jeho rod (od řeckého „noein“ – „poznat“), kteří se jako jediní dokáží z těchto „vod potopy“ – to jest vod materialismu a ducha nápodoby – vymanit.
Pověstnou „Noemovou archou“ proto původně nemyslela stará indoevropská moudrost v žádném případě předmět – fyzickou loď naplněnou pohlavními páry, ale védsky „arku“ – „slovo poznání“ – usilovnou lidskou poznávací činností vytvořený zdroj vědomí, citu a lidskosti.
Ve Védě byla tato symbolická „loď života“ nazývána mimo jiné též „lodí Peru“ („to naplňující“) anebo „vozem Aśvinů“ – „těch, kteří zachraňují život“ – pomocí jejichž symbolických „křídel“ („parnas“) se topící člověk a lidstvo – avšak právě pouze to lidstvo, křesající světlo poznání – vždy nakonec vymaní z cyklicky přicházejících „vod zkázy“. Védští pěvci zpívali: „Ó Aśvinové, váš vůz vzniklý při svatém obřadu (tj. zpívání svatého slova), hnaný oběma kameny, objede v okamžení nebe i zemi.“
-pokračovanie-
Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese
Kořeny indoevropské duchovní tradice
© Copyright Jan Kozák 2014
S láskavým dovolením autora
Zdroj: http://www.gnostica.cz/
Objednávky zo Slovenska: KNIHU môžete zakúpiť na tejto adrese
Objednávky z Českej republiky: KNIHU môžete zakúpiť na tejto adrese
2017-08-31
Několik příběhů s duchovní tematikou
Jednoho den seděl Buddha se svými žáky, když k němu přišel jeden muž.
„Existuje Bůh?“, zeptal se Buddhy.
„Ano,“ odpověděl Buddha
Po obědě ho navštívil další muž.
„Existuje Bůh?“, zeptal se.
„Ne,“ odpověděl Buddha
Odpoledne se objevil další člověk a ptal se na to samé: „Existuje Bůh?“
„To si musíš rozhodnout sám,“ řekl Buddha.
Jakmile muž odešel, obrátili se na Buddhu hněvivě jeho žáci:
„To je přece absurdní, mistře! Jak můžeš dávat tři různé odpovědi na tu samou otázku?“
„Protože ti lidé byli také různí a každý z nich si dojde k Bohu po svém. Ten první muž uvěří čemukoliv, co řeknu. Ten druhý udělá cokoliv, jen aby dokázal, že nemám pravdu. A ten poslední bude věřit jen tomu, co si bude moci rozhodnout sám.“
*****
Řecký spisovatel Nikos Kazantzakis vypráví o tom, jak jako dítě našel na stromě kuklu a uvnitř uviděl motýla, jak se chystá vyklubat ven. Nikos nějakou dobu čekal, ale trvalo to celé příliš dlouho, a tak se rozhodl proces urychlit. Začal tedy zahřívat kuklu svým dechem. Když se však motýl konečně dostal ven, měl slepená křídla a krátce poté zahynul.
„Bylo potřeba jediné – trpělivé prohřívání kukly sluncem, ale já jsem to nemohl vydržet,“ řekl Kazantzakis. „Dodneška je ta mrtvolka jedním z největších závaží na mém svědomí. Ale naučila mě, co je to smrtelný hřích: pokoušet se tlačit na velké zákony vesmíru. Musíme být trpěliví, čekat na správný okamžik a ochotně se řídit rytmem, který pro náš život zvolil Bůh.“
*****
Když jsem putoval po cestě do Říma, po jedné ze čtyř posvátných cest mé magické tradice, uvědomil jsem si, že po skoro dvaceti dnech strávených úplně o samotě jsem v mnohem horším stavu, než když jsem vyrazil. Ve svém osamocení jsem začal mít, zlé, nízké a podlé myšlenky.
Vyhledal jsem svoji průvodkyni cesty a řekl jsem jí o tom. Řekl jsem, že jsem si myslel, že když se vydám na pouť, začnou mé myšlenky mít blíž k Bohu, ale že se po třech týdnech cítím mnohem hůř než předtím.
„Lepší se to, nedělej si starosti,“ odpověděla. „Skutečnost je taková, že když rozsvítíme své vnitřní světlo, tak jako první vidíme pavučiny a prach, své slabiny. Ony tam byly už předtím, jen jsi je v té tmě neviděl. Teď pro tebe bude mnohem snazší pročistit si duši.“
*****
Král má v noci velmi živý sen o tom, že mu někdo položil ruku na rameno. Král se ohlédl a strnul hrůzou – spatřil jakýsi temný stín. A stín promluvil: „Zůstaň klidný, není důvod dělat si starosti. Jen jsem tě přišel informovat; běžně to tak nedělám, ale ty jsi velký král, a tak pro tebe udělám výjimku. Jinak za lidmi předem nechodím, přicházím bez upozornění.“
„Ale kdo jsi?“, vykoktal král.
Temný stín se zasmál a odpověděl: „Jsem tvá smrt, připrav se. Zítra o západu slunce si pro tebe přijdu.“
Noční můra krále okamžitě probudila. Ačkoli věděl, že to byl jen sen, třásl se a ztěžka dýchal. Srdce mu tlouklo tak nahlas, že je zřetelně slyšel.
Král ihned svolal radu mudrců, zejména královských astrologů a proroků a vylíčil jim, co se mu zdálo. Chtěl vědět, co jeho sen znamená.
Filozofové, astrologové a jasnovidci se okamžitě začali dohadovat. Nedokázali dojít k žádnému společnému názoru, stejně jako je tomu dnes. Vždyť i ti takzvaní psychoanalytici a vykladači snů dokážou vyložit stejný sen mnoha způsoby! A člověk je zmatenější než předtím.
I král byl čím dál zmatenější. Slunce vycházelo a každý tvrdil něco jiného. Tu ke králi přišel stařec, který mu sloužil už od doby, kdy byl král malý chlapec. Nebyl to jen nějaký obyčejný sluha – matka králi brzy zemřela a jeho otec určil tohoto svého nejvěrnějšího strážce, aby nad princem dohlížel. Král měl ke starému muži úctu skoro jako k otci.
Letitý důvěrník mu zašeptal do ucha: „Tihle velcí myslitelé se hádají už celá staletí a nikdy se na ničem neshodnou – myslíš, že od nich dostaneš během dvanácti hodin vysvětlení? Na to zapomeň, ti se umějí jen dohadovat.
Král se zeptal: „A co navrhuješ ty?“
„Nech je debatovat, nasedni na toho nejrychlejšího koně a snaž se z paláce dostat tak daleko, jak to jen půjde. Až slunce zapadne, můžeš se obrátit zpět, ale ne dřív. Jeď směrem k Damašku, ať případně vím, kde tě najdu.“
Král se zařídil podle starcovy rady. Nejlepší kůň z královských stájí pod ním uháněl neskutečnou rychlostí. Nezastavil se ani kvůli vodě, ani kvůli krmení. Jako by chápal, že jde o něco kriticky důležitého.
Když slunce začalo zapadat, dojeli skoro k Damašku. Zastavili u mangového lesíku, a když král vázal svého koně k jednomu ze stromů, poplácal ho a pochválil ho: „Děkuji ti, příteli. Běžels tak rychle jako nikdy. Ujeli jsme spolu stovky mil.“
Jakmile slunce zmizelo za obzorem, ucítil král na rameni známou ruku. Stín se vrátil a řekl: „I já musím poděkovat tvému koni. Dělal jsem si starosti, zda to tak brzy stihneš na určené místo. Proto jsem tě přišel předem informovat. Na tomto místě máš zemřít a tvůj kůň tě sem přinesl právě včas.“
*****
Ve starověké Číně asi 250 let př. n. l. měl být v oblasti Thing-Zda jistý princ korunován na císaře. Podle zákona se však měl nejprve oženit.
Jelikož to znamenalo výběr budoucí císařovny, chtěl mladík takovou ženu, jíž by mohl absolutně důvěřovat. Na radu jednoho moudrého muže se rozhodl svolat všechny svobodné dívky z oblasti, aby si mezi nimi zvolil svou nastávající.
V paláci mnoho let sloužila jedna žena, která z plánované události neměla ani tu nejmenší radost, neboť její dcera prince tajně milovala. Ke své hrůze žena navíc zjistila, že se její dcera skutečně hodlá zúčastnit.
„Co tam budeš dělat, dceruško?“, ptala se zoufale. „Vždyť tam budou ty nejbohatší a nejkrásnější dívky ze široka daleka. Nedovol, ať se z tvého tichého utrpení stane šílenství.“
Dcera jí ale odpověděla: „Maminko, já jsem nezešílela. Vím, že si mě princ nevybere, ale aspoň budu mít poslední šanci strávit v jeho přítomnosti aspoň pár okamžiků.“
Když toho večera přišla do paláce, skutečně byl plný těch nejkrásnějších dívek v nejnádhernějších šatech a s těmi nejdražšími šperky.
Princ si ale nevybral hned – obklopen členy dvora vyhlásil cosi jako soutěž: „Každé z vás dám semínko. Která mi za šest měsíců v květináči přinese tu nejkrásnější květinu, vypěstovanou z tohoto semínka, stane se císařovnou.“
Své semínko dostala i dcera služebné. Zasadila je a věnovala mu maximální péči. Věřila tomu, že pokud bude květina tak velká jako její láska, nemusí si s výsledkem dělat starosti.
Uběhly tři měsíce a neobjevil se ani výhonek. Dívka vyzkoušela všechno; ptala se na radu farmářů a rolníků, kteří jí předvedli všemožné metody, ale nebylo to nic platné. Každý den cítila, jak se splnění jejího snu stává čím dál víc nemožným.
Po šesti měsících jí nevyrostlo v květináči ani stéblo. Neměla sice nic, čím by se mohla pochlubit, ale říkala si, že vzhledem k úsilí a energii, kterou do pokusu vložila, se přece jen na plánované setkání uchazeček dostaví. Cítila, že to bude poslední možnost, jak vidět svoji lásku, a nechtěla se o ni připravit.
Dívka se tedy dostavila se svým květináčem, v němž byla jen neúrodná hlína, a ke svému zklamání spatřila nádherné květiny v květináčích ostatních dívek.
Princ věnoval výsedku úsilí každé z dívek upřímnou pozornost. Nakonec vyhlásil své rozhodnutí: vybral si dceru chudé služebné!
Ostatní dívky začaly protestovat. Proč že si princ vybral právě tu, která nepřinesla nic?
Princ své rozhodnutí klidně vysvětlil:
„Tato mladá dáma je jediná, která vypěstovala květinu, jež ji učinila hodnou titulu císařovny: květinu čestnosti. Všechna semena, která jsem rozdal, byla neplodná, a tudíž z nich nic nemohlo vyrůst.“
*****
Když Juan zemřel, zjistil, že je na překrásném místě, obklopen vším pohodlím, o jakém se mu kdy snilo. Jakýsi muž oblečený v bílém k němu promluvil:
„Můžete mít všechno, po čem budete toužit – jakékoli jídlo, pití či zábavu.“
Juan se s potěšením oddával všemu, o čem předtím jen snil. Po mnoha letech zábavy znovu vyhledal muže v bílém.
„Tak jsem si do sytosti užil všeho, po čem jsem toužil. Teď bych chtěl nějakou práci, abych se mohl cítit užitečný.“
„Je mi líto,“ odpověděl muž v bílém. „Ale to je ta jediná věc, kterou vám nemohu poskytnout. Tady žádná práce není.“
„To je hrozné!“, prohlásil Juan rozzlobeně. „To znamená, že strávím věčnost tím, že se budu nudit! Kéž bych byl radši v pekle!“
Muž v bílém řekl tichým hlasem:
„A kde si myslíte, že jste, pane?“
*****
Moudrý král Weng se rozhodl navštívit palácové vězení, kde rozmlouval s vězni a naslouchal jejich stížnostem.
„Jsem nevinný,“ říkal muž obviněný z vraždy. „Jsem tu jen proto, že jsem chtěl vystrašit svoji ženu, ale nešťastnou náhodou jsem ji zabil.“
„Mě obvinili z braní úplatků,“ naříkal jiný. „Ale já jsem přece jenom přijal dar!“
Všichni vězni zpívali tu samou písničku, jen jeden mladý muž se králi Wengovi smutně přiznal:
„Jsem vinen. Zranil jsem svého bratra při rvačce a zasloužím si trest. Tohle místo mě přinutilo přemýšlet o bolesti, kterou jsem způsobil.“
„Okamžitě toho zločince vyveďte z vězení!“ zvolal král Weng.
„Ještě nám tu zkazí všechny ty ubohé nevinné muže.“
*****
Zdálo se mi, že jsem vedl rozhovor s Bohem.
„Jen pojď dál,“ řekl Bůh. „Tak ty by sis se mnou chtěl popovídat?“
„Jestli máš trošku času,“ odpověděl jsem.
Bůh se usmál a řekl: „Já mám celou věčnost. Ta mi vystačí na cokoli. Na co by ses mě rád zeptal?“
Moje první otázka zněla: „Co tě na lidech nejvíc překvapuje?“
Bůh chvilku přemýšlel a pak řekl: „Že lidé tak chvátají, aby konečně vyrostli, a pak zase touží být dětmi.“
Že přicházejí o zdraví, aby vydělali peníze, a pak zas přicházejí o peníze, jen aby se jim navrátilo zdraví.
Že ze samých obav z budoucnosti zapomínají na přítomnost, a tak nakonec nežijí ani pro přítomnost, ani pro budoucnost.
Že žijí, jako by nikdy neměli zemřít, a pak umírají, jako by nikdy nežili.“
Bůh vzal mé ruce do svých a pár okamžiků jsme mlčeli. Pak jsem se optal:
„Ty jsi přece rodič. Co bys chtěl, aby se tvoje děti naučily?“
Bůh s úsměvem odpověděl: „Aby pochopily, že nikoho nepřinutí, aby je miloval. Jediné, co mohou udělat, je umožnit, aby byly milovány.
Aby zjistily, nejcennější v jejich životě není to, co mají, ale koho kolem sebe mají.
Aby se naučily, že není dobré porovnávat se s ostatními. Každý bude souzen jednotlivě na základě svých vlastních předpokladů, nikdo nebude porovnáván.
Aby se naučily, že bohatý není ten, kdo toho má nejvíc, ale ten, kdo toho potřebuje nejmíň.
Aby se naučily, že způsobit milovanému člověku hluboké rány trvá jen pár sekund, ale léčení těch ran trvá léta.
Aby se naučily odpouštět. Aby zjistily, že je někteří lidé velmi milují, ale nevědí, jak jim svoji lásku vyjádřit.
Aby zjistily, že za peníze si koupí všechno, jen ne štěstí.
Aby se naučily, že se dva lidé mohou dívat na jednu a tu samou věc, a přesto ji vidět zcela odlišně.
Aby zjistily, že opravdový přítel je někdo, kdo o nich ví všechno… a má je rád i tak.
Aby zjistily, že někdy nestačí, když jim odpustí ostatní, ale že si musí také odpustit sami.“
Nějakou dobu jsem tam seděl a užíval si návštěvu u Boha.
Poděkoval jsem mu za čas a za všechno, co udělal pro moji rodinu a pro mne.
Odpověděl: „Obrať se na mě kdykoliv. Stačí, když si mě vyžádáš a já ti odpovím.“
*****
V třiadvacátém roce Čaovy vlády si Lao-c‘ uvědomil, že válka nakonec zničí i místo, kde žije. Jelikož strávil léta meditací o podstatě života, věděl, že se člověk někdy musí zachovat prakticky. Udělal to nejjednodušší rozhodnutí: přestěhovat se.
Vzal svých pár věcí a vydal se do Han-Keou. Když odcházel z města, zastavil ho strážný u brány.
„Kam ráčí putovat význačný mudrc?“, zeptal se.
„Někam, kde není válka.“
„Nemůžete si jen tak odejít. Chtěl bych vědět, co jste zjistil po všech těch letech meditace. Nechám vás odejít až poté, co se se mnou podělíte o své znalosti.“
Jen proto, aby se zbavil dotěrného muže, sepsal Lao-c‘ na místě tenký svazek a dal jej strážnému. Pak si šel po svém a už o něm nikdo neslyšel.
Svazek se dočkal mnoha kopií, které přetrvaly staletí i tisíciletí, až je poznala i naše doba. Říká se mu Tao te ťing a je to, jednoduše řečeno, to nejzákladnější čtení. Dočtete se v něm například takovéto věci:
Ten, kdo zná jiné, je moudrý.
Ten, kdo zná sebe, je osvícený.
Kdo si podmaní jiné, je silný.
Kdo si podmaní sebe, je mocný.
Ten, kdo zná radost, je bohatý.
Ten, kdo se drží své cesty, má vůli.
Buď pokorný a zůstaneš celistvým.
Skloň se a zůstaneš vzpřímeným.
Vyprázdni se a zůstaneš plným.
Opotřebuj se a zůstaneš novým.
Moudrý muž se nepředvádí, a proto září.
Nestrhává na sebe pozornost, a proto si ho všímají.
Nevychvaluje se, a proto má cenu.
A protože nesoutěží, nikdo na světě mu nemůže konkurovat.
*****
Poblíž Šivova chrámu žil jeden mnich. V protějším domě bydlela prostitutka. Mnich si všiml toho množství mužů, kteří za ní chodili, a rozhodl se promluvit si s ní.
„Jsi velká hříšnice,“ řekl přísně. „Každý den a každou noc dáváš najevo svůj nedostatek úcty k Bohu. To se nikdy nezamýšlíš nad tím, co se s tebou stane po smrti?
Ubohou ženu ta slova velmi vyděsila. Kajícně se modlila k Bohu a prosila ho o odpuštění. Také prosila Všemohoucího, aby jí pomohl najít jiný způsob obživy. Ale jinou práci nenašla a po týdenním hladovění se vrátila k prostituci. Pokaždé, když své tělo dala cizímu muži, modlila se k Bohu o odpuštění.
Mnicha rozčililo, že jeho proslov k ničemu nevedl, a tak si řekl: „Odteď budu počítat, kolik mužů do toho domku vešlo, a to až do dne, kdy ta hříšnice zemře.“ A od toho okamžiku nedělal nic jiného, než že sledoval muže, kteří chodili do prostitutčina domku a vycházeli z něj, a za každého položil na zem kámen, až byla kamenů pěkná hromada.
Po nějaké době mnich opět promluvil k prostitutce. Řekl jí: „Vidíš tu hromadu kamenů? Každý kámen představuje jeden smrtelný hřích, který jsi spáchala navzdory mému varování. Znovu ti říkám – přestaň hřešit!“
Když žena viděla, jak se její hříchy nahromadily, začala se třást. Utekla do svého domku a plakala upřímnou lítostí. Modlila se k Bohu: „Ach Bože, kdy mě konečně milostivě osvobodíš od tohoto bídného života?“
Její modlitba byla vyslyšena. Ten samý den si pro ni přišel anděl smrti a odnesl si ji. Na Boží příkaz zkřížil anděl cestu i mnichovi a vzal ho s sebou také.
Prostitutčina duše zamířila přímo vzhůru k nebi, zatímco ta mnichova klesala bezmocně do pekla. Když to mnich viděl, zvolal:
„To je ta tvá spravedlnost, Pane? Celý život jsem strávil v odříkání a chudobě, a teď skončím v pekle, zatímco ta prostitutka, která se válela celý život v hříchu, bude v nebi!“
Když to uslyšel jeden z andělů, odpověděl:
„Bůh je vždycky spravedlivý. Ty sis myslel, že Boží láska znamená souzení bližních. Zatímco sis naplnil srdce nečistotou hříchu jiného člověka, ta žena se dnem i nocí modlila. Po všech těch slzách, které vyplakala, je její duše tak čistá, že se snadno dostane do nebe. Zato tu tvou, plnou kamenů, nikdo z nás neuzvedne.“
*****
Do Madridu jsem přijel v osm hodin ráno. Strávím tu jen několik hodin, tak nestojí za to, abych telefonoval přátelům a domlouval si s nimi nějaké schůzky. Rozhodnu se pro vycházku o samotě po mých oblíbených místech a nakonec skončím s cigaretou na lavičce v parku Retiro.
„Vypadáš, jako bys byl míle daleko,“ říká nějaký starší muž, který si ke mně před okamžikem přisedl.
„Ale ne, jsem tady,“ říkám, „ale sedím na téhle lavičce s jedním mým přítelem malířem, Anastasiem Ranchalem, před dvanácti lety, v roce 1986. Oba se díváme na moji ženu Christinu, která si trochu moc upila a teď se pokouší tančit flamenco.“
„Jen si to své vzpomínání užívej,“ řekl muž. „Ale nezapomínej, že vzpomínky jsou jako sůl: správné množství dokonale podtrhne chuť jídla, ale přílišné množství ji zničí. Když budeš pořád žít v minulosti, zjistíš nakonec, že nemáš žádnou přítomnost, na kterou bys mohl vzpomínat.“
*****
Bojovat proti určitým věcem, které časem stejně odejdou, je mrhání energií, což pěkně ilustruje tento krátký čínský příběh.
Uprostřed volné venkovské krajiny začalo pršet. Všichni vyrazili hledat úkryt, jen jeden muž nerušeně kráčel dál.
„Proč se taky neutíkáš schovat?“, křikl na něj jeden ze spěchajících.
„Protože vepředu prší taky,“ zněla odpověď.
*****
„Když pohlédneš na svého bližního, pokus se vidět sebe,“ řekl japonský učitel Okakura Kakuso.
„Ale není to hrozně sobecký přístup?“, zeptal se jeden žák. „Když budeme pořád všude vidět jen sebe, nebudeme vnímat to dobré, co se skrývá v ostatních lidech.“
„Kdybychom tak viděli v ostatních to dobré…“, odvětil Kakuso. „Jenže pravda je taková, že když se podíváme na jiného člověka, hledáme jen jeho chyby. Snažíme se odhalit jeho špatné stránky, protože chceme, aby byl horší než my. Neodpouštíme mu, když nám ublíží, protože se domníváme, že ani nám nebude odpuštěno. Ubližujeme mu krutými slovy a prohlašujeme, že jen říkáme pravdu, přitom se ji jen pokoušíme ukrýt před sebou. Předstíráme, že jsme důležití, aby nikdo neviděl naši křehkost. Proto kdykoli soudíte svého bratra, uvědomte si, že před tribunálem stojíte vy sami.“
*****
Byl jednou jeden kameník, který nebyl spokojený sám se sebou a se svým postavením.
Jednoho dne šel kolem domu bohatého obchodníka a otevřenými dveřmi uviděl spoustu krásných věcí a důležitých návštěvníků. „Jak mocný musí ten obchodník být!“, říkal si kameník. Popadla ho velká závist a zatoužil být jako obchodník.
K jeho velkému překvapení se náhle tím obchodníkem stal. Těšil se většímu luxusu a moci, než si kdy představoval, ale lidé chudší než on mu záviděli a nesnášeli ho. Zakrátko kolem v nosítkách projel vysoký úředník obklopený sloužícími a vojáky, kteří tloukli do gongů. Každý člověk bez ohledu na bohatství se musel před průvodem hluboko sklonit. „Jak mocný je ten úředník!“, myslel si muž. „Kéž bych mohl být jako on!“
A najednou se tím vysokým úředníkem stal, všude ho nosili na zdobených nosítkách a lidé široko daleko se ho děsili a nenáviděli ho. Byl horký letní den a úředník se ve svých nosítkách cítil velmi nepohodlně. Podíval se vzhůru ke slunci. Pyšně zářilo na nebi a nijak na něj nedbalo. „Jak mocné je slunce!“, pomyslel si úředník. „Přál bych si tím sluncem být.“
A stal se sluncem, které nelítostně pálilo na všechny lidi, sežehlo všechna pole, rolníci a dělníci je proklínali. Tu se mezi slunce a zemi dostal obrovský černý mrak a slunce bylo zastíněno. „To je ale mocný mrak,“ pomyslel si muž. „Kdybych tak mohl být tím mrakem!“
Pak se stal mrakem, zaplavil pole a vesnice, všichni na něj křičeli. Brzy si ale všiml, že na něj působí jakási velká síla, a uvědomil si, že je to vítr. „Ten vítr je ale silný!“, říkal si muž. „Kéž bych mohl být tím větrem!“
Tu se stal větrem, který strhával střechy, lámal stromy a všichni z něj měli strach. Po chvíli ale narazil na něco, s čím nedokázal hnout, ať foukal, jak foukal. Byla to obrovská skála. „To je ale mocná skála,“ říkal si muž. „Přál bych si být tou skálou!“
Stal se tedy skálou, mocnější než cokoli na Zemi. Ale jak tak stál, uslyšel zvuk kladiva a ucítil, jak se do jeho tvrdého povrchu zarývá dláto. „Co může být mocnějšího, než jsem já, veliká skála?“
Pohlédl dolů a tam spatřil postavičku kameníka.
*****
„Co že to hledáš?“, zeptal se mistr učence, který si k němu přišel pro radu.
„Život,“ zněla odpověď.
Na to řekl mistr: „Pokud máš žít, musí slova zemřít.“ Na dotaz, co tím myslel, řekl:
„Jsi ztracený a osamělý, protože přebýváš ve světě slov. Živíš se slovy, když to, co nejvíc potřebuješ, je jejich podstata. Jídelníček v restauraci neutiší tvůj hlad. Recept na nápoj neutiší tvou žízeň.“
*****
„Jak člověk najde jednotu s Bohem?“
„Čím usilovněji hledáš, tím větší vzdálenost mezi tebou a Jím vzniká.“
„Ale co si s tou vzdáleností mám počít?“
„Pochop, že tam není.“
„To znamená, že já a Bůh jsme jedno a to samé?“
„Nejste jedno. Nejste ani dva.“
„Jak je to možné?“
„Slunce a jeho světlo, oceán a vlna, zpěvák a jeho píseň. Ani jedno, ani dva.“
Zdroj: http://veksvetla.cz/nekolik-pribehu-s-duchovni-tematikou/
Tento článek již vyšel v minulosti na webu OSUD.cz
z In5D.com
„Existuje Bůh?“, zeptal se Buddhy.
„Ano,“ odpověděl Buddha
Po obědě ho navštívil další muž.
„Existuje Bůh?“, zeptal se.
„Ne,“ odpověděl Buddha
Odpoledne se objevil další člověk a ptal se na to samé: „Existuje Bůh?“
„To si musíš rozhodnout sám,“ řekl Buddha.
Jakmile muž odešel, obrátili se na Buddhu hněvivě jeho žáci:
„To je přece absurdní, mistře! Jak můžeš dávat tři různé odpovědi na tu samou otázku?“
„Protože ti lidé byli také různí a každý z nich si dojde k Bohu po svém. Ten první muž uvěří čemukoliv, co řeknu. Ten druhý udělá cokoliv, jen aby dokázal, že nemám pravdu. A ten poslední bude věřit jen tomu, co si bude moci rozhodnout sám.“
*****
Řecký spisovatel Nikos Kazantzakis vypráví o tom, jak jako dítě našel na stromě kuklu a uvnitř uviděl motýla, jak se chystá vyklubat ven. Nikos nějakou dobu čekal, ale trvalo to celé příliš dlouho, a tak se rozhodl proces urychlit. Začal tedy zahřívat kuklu svým dechem. Když se však motýl konečně dostal ven, měl slepená křídla a krátce poté zahynul.
„Bylo potřeba jediné – trpělivé prohřívání kukly sluncem, ale já jsem to nemohl vydržet,“ řekl Kazantzakis. „Dodneška je ta mrtvolka jedním z největších závaží na mém svědomí. Ale naučila mě, co je to smrtelný hřích: pokoušet se tlačit na velké zákony vesmíru. Musíme být trpěliví, čekat na správný okamžik a ochotně se řídit rytmem, který pro náš život zvolil Bůh.“
*****
Když jsem putoval po cestě do Říma, po jedné ze čtyř posvátných cest mé magické tradice, uvědomil jsem si, že po skoro dvaceti dnech strávených úplně o samotě jsem v mnohem horším stavu, než když jsem vyrazil. Ve svém osamocení jsem začal mít, zlé, nízké a podlé myšlenky.
Vyhledal jsem svoji průvodkyni cesty a řekl jsem jí o tom. Řekl jsem, že jsem si myslel, že když se vydám na pouť, začnou mé myšlenky mít blíž k Bohu, ale že se po třech týdnech cítím mnohem hůř než předtím.
„Lepší se to, nedělej si starosti,“ odpověděla. „Skutečnost je taková, že když rozsvítíme své vnitřní světlo, tak jako první vidíme pavučiny a prach, své slabiny. Ony tam byly už předtím, jen jsi je v té tmě neviděl. Teď pro tebe bude mnohem snazší pročistit si duši.“
*****
Král má v noci velmi živý sen o tom, že mu někdo položil ruku na rameno. Král se ohlédl a strnul hrůzou – spatřil jakýsi temný stín. A stín promluvil: „Zůstaň klidný, není důvod dělat si starosti. Jen jsem tě přišel informovat; běžně to tak nedělám, ale ty jsi velký král, a tak pro tebe udělám výjimku. Jinak za lidmi předem nechodím, přicházím bez upozornění.“
„Ale kdo jsi?“, vykoktal král.
Temný stín se zasmál a odpověděl: „Jsem tvá smrt, připrav se. Zítra o západu slunce si pro tebe přijdu.“
Noční můra krále okamžitě probudila. Ačkoli věděl, že to byl jen sen, třásl se a ztěžka dýchal. Srdce mu tlouklo tak nahlas, že je zřetelně slyšel.
Král ihned svolal radu mudrců, zejména královských astrologů a proroků a vylíčil jim, co se mu zdálo. Chtěl vědět, co jeho sen znamená.
Filozofové, astrologové a jasnovidci se okamžitě začali dohadovat. Nedokázali dojít k žádnému společnému názoru, stejně jako je tomu dnes. Vždyť i ti takzvaní psychoanalytici a vykladači snů dokážou vyložit stejný sen mnoha způsoby! A člověk je zmatenější než předtím.
I král byl čím dál zmatenější. Slunce vycházelo a každý tvrdil něco jiného. Tu ke králi přišel stařec, který mu sloužil už od doby, kdy byl král malý chlapec. Nebyl to jen nějaký obyčejný sluha – matka králi brzy zemřela a jeho otec určil tohoto svého nejvěrnějšího strážce, aby nad princem dohlížel. Král měl ke starému muži úctu skoro jako k otci.
Letitý důvěrník mu zašeptal do ucha: „Tihle velcí myslitelé se hádají už celá staletí a nikdy se na ničem neshodnou – myslíš, že od nich dostaneš během dvanácti hodin vysvětlení? Na to zapomeň, ti se umějí jen dohadovat.
Král se zeptal: „A co navrhuješ ty?“
„Nech je debatovat, nasedni na toho nejrychlejšího koně a snaž se z paláce dostat tak daleko, jak to jen půjde. Až slunce zapadne, můžeš se obrátit zpět, ale ne dřív. Jeď směrem k Damašku, ať případně vím, kde tě najdu.“
Král se zařídil podle starcovy rady. Nejlepší kůň z královských stájí pod ním uháněl neskutečnou rychlostí. Nezastavil se ani kvůli vodě, ani kvůli krmení. Jako by chápal, že jde o něco kriticky důležitého.
Když slunce začalo zapadat, dojeli skoro k Damašku. Zastavili u mangového lesíku, a když král vázal svého koně k jednomu ze stromů, poplácal ho a pochválil ho: „Děkuji ti, příteli. Běžels tak rychle jako nikdy. Ujeli jsme spolu stovky mil.“
Jakmile slunce zmizelo za obzorem, ucítil král na rameni známou ruku. Stín se vrátil a řekl: „I já musím poděkovat tvému koni. Dělal jsem si starosti, zda to tak brzy stihneš na určené místo. Proto jsem tě přišel předem informovat. Na tomto místě máš zemřít a tvůj kůň tě sem přinesl právě včas.“
*****
Ve starověké Číně asi 250 let př. n. l. měl být v oblasti Thing-Zda jistý princ korunován na císaře. Podle zákona se však měl nejprve oženit.
Jelikož to znamenalo výběr budoucí císařovny, chtěl mladík takovou ženu, jíž by mohl absolutně důvěřovat. Na radu jednoho moudrého muže se rozhodl svolat všechny svobodné dívky z oblasti, aby si mezi nimi zvolil svou nastávající.
V paláci mnoho let sloužila jedna žena, která z plánované události neměla ani tu nejmenší radost, neboť její dcera prince tajně milovala. Ke své hrůze žena navíc zjistila, že se její dcera skutečně hodlá zúčastnit.
„Co tam budeš dělat, dceruško?“, ptala se zoufale. „Vždyť tam budou ty nejbohatší a nejkrásnější dívky ze široka daleka. Nedovol, ať se z tvého tichého utrpení stane šílenství.“
Dcera jí ale odpověděla: „Maminko, já jsem nezešílela. Vím, že si mě princ nevybere, ale aspoň budu mít poslední šanci strávit v jeho přítomnosti aspoň pár okamžiků.“
Když toho večera přišla do paláce, skutečně byl plný těch nejkrásnějších dívek v nejnádhernějších šatech a s těmi nejdražšími šperky.
Princ si ale nevybral hned – obklopen členy dvora vyhlásil cosi jako soutěž: „Každé z vás dám semínko. Která mi za šest měsíců v květináči přinese tu nejkrásnější květinu, vypěstovanou z tohoto semínka, stane se císařovnou.“
Své semínko dostala i dcera služebné. Zasadila je a věnovala mu maximální péči. Věřila tomu, že pokud bude květina tak velká jako její láska, nemusí si s výsledkem dělat starosti.
Uběhly tři měsíce a neobjevil se ani výhonek. Dívka vyzkoušela všechno; ptala se na radu farmářů a rolníků, kteří jí předvedli všemožné metody, ale nebylo to nic platné. Každý den cítila, jak se splnění jejího snu stává čím dál víc nemožným.
Po šesti měsících jí nevyrostlo v květináči ani stéblo. Neměla sice nic, čím by se mohla pochlubit, ale říkala si, že vzhledem k úsilí a energii, kterou do pokusu vložila, se přece jen na plánované setkání uchazeček dostaví. Cítila, že to bude poslední možnost, jak vidět svoji lásku, a nechtěla se o ni připravit.
Dívka se tedy dostavila se svým květináčem, v němž byla jen neúrodná hlína, a ke svému zklamání spatřila nádherné květiny v květináčích ostatních dívek.
Princ věnoval výsedku úsilí každé z dívek upřímnou pozornost. Nakonec vyhlásil své rozhodnutí: vybral si dceru chudé služebné!
Ostatní dívky začaly protestovat. Proč že si princ vybral právě tu, která nepřinesla nic?
Princ své rozhodnutí klidně vysvětlil:
„Tato mladá dáma je jediná, která vypěstovala květinu, jež ji učinila hodnou titulu císařovny: květinu čestnosti. Všechna semena, která jsem rozdal, byla neplodná, a tudíž z nich nic nemohlo vyrůst.“
*****
Když Juan zemřel, zjistil, že je na překrásném místě, obklopen vším pohodlím, o jakém se mu kdy snilo. Jakýsi muž oblečený v bílém k němu promluvil:
„Můžete mít všechno, po čem budete toužit – jakékoli jídlo, pití či zábavu.“
Juan se s potěšením oddával všemu, o čem předtím jen snil. Po mnoha letech zábavy znovu vyhledal muže v bílém.
„Tak jsem si do sytosti užil všeho, po čem jsem toužil. Teď bych chtěl nějakou práci, abych se mohl cítit užitečný.“
„Je mi líto,“ odpověděl muž v bílém. „Ale to je ta jediná věc, kterou vám nemohu poskytnout. Tady žádná práce není.“
„To je hrozné!“, prohlásil Juan rozzlobeně. „To znamená, že strávím věčnost tím, že se budu nudit! Kéž bych byl radši v pekle!“
Muž v bílém řekl tichým hlasem:
„A kde si myslíte, že jste, pane?“
*****
Moudrý král Weng se rozhodl navštívit palácové vězení, kde rozmlouval s vězni a naslouchal jejich stížnostem.
„Jsem nevinný,“ říkal muž obviněný z vraždy. „Jsem tu jen proto, že jsem chtěl vystrašit svoji ženu, ale nešťastnou náhodou jsem ji zabil.“
„Mě obvinili z braní úplatků,“ naříkal jiný. „Ale já jsem přece jenom přijal dar!“
Všichni vězni zpívali tu samou písničku, jen jeden mladý muž se králi Wengovi smutně přiznal:
„Jsem vinen. Zranil jsem svého bratra při rvačce a zasloužím si trest. Tohle místo mě přinutilo přemýšlet o bolesti, kterou jsem způsobil.“
„Okamžitě toho zločince vyveďte z vězení!“ zvolal král Weng.
„Ještě nám tu zkazí všechny ty ubohé nevinné muže.“
*****
Zdálo se mi, že jsem vedl rozhovor s Bohem.
„Jen pojď dál,“ řekl Bůh. „Tak ty by sis se mnou chtěl popovídat?“
„Jestli máš trošku času,“ odpověděl jsem.
Bůh se usmál a řekl: „Já mám celou věčnost. Ta mi vystačí na cokoli. Na co by ses mě rád zeptal?“
Moje první otázka zněla: „Co tě na lidech nejvíc překvapuje?“
Bůh chvilku přemýšlel a pak řekl: „Že lidé tak chvátají, aby konečně vyrostli, a pak zase touží být dětmi.“
Že přicházejí o zdraví, aby vydělali peníze, a pak zas přicházejí o peníze, jen aby se jim navrátilo zdraví.
Že ze samých obav z budoucnosti zapomínají na přítomnost, a tak nakonec nežijí ani pro přítomnost, ani pro budoucnost.
Že žijí, jako by nikdy neměli zemřít, a pak umírají, jako by nikdy nežili.“
Bůh vzal mé ruce do svých a pár okamžiků jsme mlčeli. Pak jsem se optal:
„Ty jsi přece rodič. Co bys chtěl, aby se tvoje děti naučily?“
Bůh s úsměvem odpověděl: „Aby pochopily, že nikoho nepřinutí, aby je miloval. Jediné, co mohou udělat, je umožnit, aby byly milovány.
Aby zjistily, nejcennější v jejich životě není to, co mají, ale koho kolem sebe mají.
Aby se naučily, že není dobré porovnávat se s ostatními. Každý bude souzen jednotlivě na základě svých vlastních předpokladů, nikdo nebude porovnáván.
Aby se naučily, že bohatý není ten, kdo toho má nejvíc, ale ten, kdo toho potřebuje nejmíň.
Aby se naučily, že způsobit milovanému člověku hluboké rány trvá jen pár sekund, ale léčení těch ran trvá léta.
Aby se naučily odpouštět. Aby zjistily, že je někteří lidé velmi milují, ale nevědí, jak jim svoji lásku vyjádřit.
Aby zjistily, že za peníze si koupí všechno, jen ne štěstí.
Aby se naučily, že se dva lidé mohou dívat na jednu a tu samou věc, a přesto ji vidět zcela odlišně.
Aby zjistily, že opravdový přítel je někdo, kdo o nich ví všechno… a má je rád i tak.
Aby zjistily, že někdy nestačí, když jim odpustí ostatní, ale že si musí také odpustit sami.“
Nějakou dobu jsem tam seděl a užíval si návštěvu u Boha.
Poděkoval jsem mu za čas a za všechno, co udělal pro moji rodinu a pro mne.
Odpověděl: „Obrať se na mě kdykoliv. Stačí, když si mě vyžádáš a já ti odpovím.“
*****
V třiadvacátém roce Čaovy vlády si Lao-c‘ uvědomil, že válka nakonec zničí i místo, kde žije. Jelikož strávil léta meditací o podstatě života, věděl, že se člověk někdy musí zachovat prakticky. Udělal to nejjednodušší rozhodnutí: přestěhovat se.
Vzal svých pár věcí a vydal se do Han-Keou. Když odcházel z města, zastavil ho strážný u brány.
„Kam ráčí putovat význačný mudrc?“, zeptal se.
„Někam, kde není válka.“
„Nemůžete si jen tak odejít. Chtěl bych vědět, co jste zjistil po všech těch letech meditace. Nechám vás odejít až poté, co se se mnou podělíte o své znalosti.“
Jen proto, aby se zbavil dotěrného muže, sepsal Lao-c‘ na místě tenký svazek a dal jej strážnému. Pak si šel po svém a už o něm nikdo neslyšel.
Svazek se dočkal mnoha kopií, které přetrvaly staletí i tisíciletí, až je poznala i naše doba. Říká se mu Tao te ťing a je to, jednoduše řečeno, to nejzákladnější čtení. Dočtete se v něm například takovéto věci:
Ten, kdo zná jiné, je moudrý.
Ten, kdo zná sebe, je osvícený.
Kdo si podmaní jiné, je silný.
Kdo si podmaní sebe, je mocný.
Ten, kdo zná radost, je bohatý.
Ten, kdo se drží své cesty, má vůli.
Buď pokorný a zůstaneš celistvým.
Skloň se a zůstaneš vzpřímeným.
Vyprázdni se a zůstaneš plným.
Opotřebuj se a zůstaneš novým.
Moudrý muž se nepředvádí, a proto září.
Nestrhává na sebe pozornost, a proto si ho všímají.
Nevychvaluje se, a proto má cenu.
A protože nesoutěží, nikdo na světě mu nemůže konkurovat.
*****
Poblíž Šivova chrámu žil jeden mnich. V protějším domě bydlela prostitutka. Mnich si všiml toho množství mužů, kteří za ní chodili, a rozhodl se promluvit si s ní.
„Jsi velká hříšnice,“ řekl přísně. „Každý den a každou noc dáváš najevo svůj nedostatek úcty k Bohu. To se nikdy nezamýšlíš nad tím, co se s tebou stane po smrti?
Ubohou ženu ta slova velmi vyděsila. Kajícně se modlila k Bohu a prosila ho o odpuštění. Také prosila Všemohoucího, aby jí pomohl najít jiný způsob obživy. Ale jinou práci nenašla a po týdenním hladovění se vrátila k prostituci. Pokaždé, když své tělo dala cizímu muži, modlila se k Bohu o odpuštění.
Mnicha rozčililo, že jeho proslov k ničemu nevedl, a tak si řekl: „Odteď budu počítat, kolik mužů do toho domku vešlo, a to až do dne, kdy ta hříšnice zemře.“ A od toho okamžiku nedělal nic jiného, než že sledoval muže, kteří chodili do prostitutčina domku a vycházeli z něj, a za každého položil na zem kámen, až byla kamenů pěkná hromada.
Po nějaké době mnich opět promluvil k prostitutce. Řekl jí: „Vidíš tu hromadu kamenů? Každý kámen představuje jeden smrtelný hřích, který jsi spáchala navzdory mému varování. Znovu ti říkám – přestaň hřešit!“
Když žena viděla, jak se její hříchy nahromadily, začala se třást. Utekla do svého domku a plakala upřímnou lítostí. Modlila se k Bohu: „Ach Bože, kdy mě konečně milostivě osvobodíš od tohoto bídného života?“
Její modlitba byla vyslyšena. Ten samý den si pro ni přišel anděl smrti a odnesl si ji. Na Boží příkaz zkřížil anděl cestu i mnichovi a vzal ho s sebou také.
Prostitutčina duše zamířila přímo vzhůru k nebi, zatímco ta mnichova klesala bezmocně do pekla. Když to mnich viděl, zvolal:
„To je ta tvá spravedlnost, Pane? Celý život jsem strávil v odříkání a chudobě, a teď skončím v pekle, zatímco ta prostitutka, která se válela celý život v hříchu, bude v nebi!“
Když to uslyšel jeden z andělů, odpověděl:
„Bůh je vždycky spravedlivý. Ty sis myslel, že Boží láska znamená souzení bližních. Zatímco sis naplnil srdce nečistotou hříchu jiného člověka, ta žena se dnem i nocí modlila. Po všech těch slzách, které vyplakala, je její duše tak čistá, že se snadno dostane do nebe. Zato tu tvou, plnou kamenů, nikdo z nás neuzvedne.“
*****
Do Madridu jsem přijel v osm hodin ráno. Strávím tu jen několik hodin, tak nestojí za to, abych telefonoval přátelům a domlouval si s nimi nějaké schůzky. Rozhodnu se pro vycházku o samotě po mých oblíbených místech a nakonec skončím s cigaretou na lavičce v parku Retiro.
„Vypadáš, jako bys byl míle daleko,“ říká nějaký starší muž, který si ke mně před okamžikem přisedl.
„Ale ne, jsem tady,“ říkám, „ale sedím na téhle lavičce s jedním mým přítelem malířem, Anastasiem Ranchalem, před dvanácti lety, v roce 1986. Oba se díváme na moji ženu Christinu, která si trochu moc upila a teď se pokouší tančit flamenco.“
„Jen si to své vzpomínání užívej,“ řekl muž. „Ale nezapomínej, že vzpomínky jsou jako sůl: správné množství dokonale podtrhne chuť jídla, ale přílišné množství ji zničí. Když budeš pořád žít v minulosti, zjistíš nakonec, že nemáš žádnou přítomnost, na kterou bys mohl vzpomínat.“
*****
Bojovat proti určitým věcem, které časem stejně odejdou, je mrhání energií, což pěkně ilustruje tento krátký čínský příběh.
Uprostřed volné venkovské krajiny začalo pršet. Všichni vyrazili hledat úkryt, jen jeden muž nerušeně kráčel dál.
„Proč se taky neutíkáš schovat?“, křikl na něj jeden ze spěchajících.
„Protože vepředu prší taky,“ zněla odpověď.
*****
„Když pohlédneš na svého bližního, pokus se vidět sebe,“ řekl japonský učitel Okakura Kakuso.
„Ale není to hrozně sobecký přístup?“, zeptal se jeden žák. „Když budeme pořád všude vidět jen sebe, nebudeme vnímat to dobré, co se skrývá v ostatních lidech.“
„Kdybychom tak viděli v ostatních to dobré…“, odvětil Kakuso. „Jenže pravda je taková, že když se podíváme na jiného člověka, hledáme jen jeho chyby. Snažíme se odhalit jeho špatné stránky, protože chceme, aby byl horší než my. Neodpouštíme mu, když nám ublíží, protože se domníváme, že ani nám nebude odpuštěno. Ubližujeme mu krutými slovy a prohlašujeme, že jen říkáme pravdu, přitom se ji jen pokoušíme ukrýt před sebou. Předstíráme, že jsme důležití, aby nikdo neviděl naši křehkost. Proto kdykoli soudíte svého bratra, uvědomte si, že před tribunálem stojíte vy sami.“
*****
Byl jednou jeden kameník, který nebyl spokojený sám se sebou a se svým postavením.
Jednoho dne šel kolem domu bohatého obchodníka a otevřenými dveřmi uviděl spoustu krásných věcí a důležitých návštěvníků. „Jak mocný musí ten obchodník být!“, říkal si kameník. Popadla ho velká závist a zatoužil být jako obchodník.
K jeho velkému překvapení se náhle tím obchodníkem stal. Těšil se většímu luxusu a moci, než si kdy představoval, ale lidé chudší než on mu záviděli a nesnášeli ho. Zakrátko kolem v nosítkách projel vysoký úředník obklopený sloužícími a vojáky, kteří tloukli do gongů. Každý člověk bez ohledu na bohatství se musel před průvodem hluboko sklonit. „Jak mocný je ten úředník!“, myslel si muž. „Kéž bych mohl být jako on!“
A najednou se tím vysokým úředníkem stal, všude ho nosili na zdobených nosítkách a lidé široko daleko se ho děsili a nenáviděli ho. Byl horký letní den a úředník se ve svých nosítkách cítil velmi nepohodlně. Podíval se vzhůru ke slunci. Pyšně zářilo na nebi a nijak na něj nedbalo. „Jak mocné je slunce!“, pomyslel si úředník. „Přál bych si tím sluncem být.“
A stal se sluncem, které nelítostně pálilo na všechny lidi, sežehlo všechna pole, rolníci a dělníci je proklínali. Tu se mezi slunce a zemi dostal obrovský černý mrak a slunce bylo zastíněno. „To je ale mocný mrak,“ pomyslel si muž. „Kdybych tak mohl být tím mrakem!“
Pak se stal mrakem, zaplavil pole a vesnice, všichni na něj křičeli. Brzy si ale všiml, že na něj působí jakási velká síla, a uvědomil si, že je to vítr. „Ten vítr je ale silný!“, říkal si muž. „Kéž bych mohl být tím větrem!“
Tu se stal větrem, který strhával střechy, lámal stromy a všichni z něj měli strach. Po chvíli ale narazil na něco, s čím nedokázal hnout, ať foukal, jak foukal. Byla to obrovská skála. „To je ale mocná skála,“ říkal si muž. „Přál bych si být tou skálou!“
Stal se tedy skálou, mocnější než cokoli na Zemi. Ale jak tak stál, uslyšel zvuk kladiva a ucítil, jak se do jeho tvrdého povrchu zarývá dláto. „Co může být mocnějšího, než jsem já, veliká skála?“
Pohlédl dolů a tam spatřil postavičku kameníka.
*****
„Co že to hledáš?“, zeptal se mistr učence, který si k němu přišel pro radu.
„Život,“ zněla odpověď.
Na to řekl mistr: „Pokud máš žít, musí slova zemřít.“ Na dotaz, co tím myslel, řekl:
„Jsi ztracený a osamělý, protože přebýváš ve světě slov. Živíš se slovy, když to, co nejvíc potřebuješ, je jejich podstata. Jídelníček v restauraci neutiší tvůj hlad. Recept na nápoj neutiší tvou žízeň.“
*****
„Jak člověk najde jednotu s Bohem?“
„Čím usilovněji hledáš, tím větší vzdálenost mezi tebou a Jím vzniká.“
„Ale co si s tou vzdáleností mám počít?“
„Pochop, že tam není.“
„To znamená, že já a Bůh jsme jedno a to samé?“
„Nejste jedno. Nejste ani dva.“
„Jak je to možné?“
„Slunce a jeho světlo, oceán a vlna, zpěvák a jeho píseň. Ani jedno, ani dva.“
Zdroj: http://veksvetla.cz/nekolik-pribehu-s-duchovni-tematikou/
Tento článek již vyšel v minulosti na webu OSUD.cz
z In5D.com
2016-03-31
Andělé s námi nejčastěji hovoří přes ručičky hodinek.
1:11 hodin - už řadu dní tento čas vždy na hodinách zaznamenám. I kdybych byla ve vaně, určitě bych ze "záhadného" důvodu vylezla těsně před tím, než tato čísla skočí na hodinách.
Všechna čísla mají svůj důvod a právě Andělé s námi nejčastěji hovoří skrze číslice. Jen je třeba si jich všímat. Doma i venku. Nic se neděje bezdůvodně, a když náhle náš zrak spočine v určitý čas na ručičkách hodin, je dobré se zamyslet proč… Chtějí nám Andělé něco vzkázat?
CO KTERÝ ČAS ZNAMENÁ V ŘEČI ANDĚLŮ?
00:00
Volání z jiných sfér, informace, kterou byste se měli dozvědět, ale asi ji ještě nejste schopni porozumět. Přijdou další pokusy o kontakt.
01:00
Máte přejít do středu svého vnímání, o vás nyní jde. Ostatní teď nejsou důležití. Někde tady se stala chyba, trochu jste se ztratili.
01:01
Pohlazení ochránce, strážného anděla, uvědomění si, že je s vámi. Je vždy na vaší straně, je to přítel, kamarád.
01:02
Měli byste konečně už sundat své růžové brýle, to, co si namlouváte, není. Probuďte se a uvidíte, jak to je cenné poznání.
01:10
Krize, kterou nyní prožíváte, není tak hrozná, jak si myslíte. Je to jen zkouška, zastavte se, jiste jí porozumíte.
01:11
Zbytečně vzdáváte boj, ještě není konec. Máte spoustu sil, jen si nevěříte. Zkuste to ještě.
01:22
To, o čem pochybujete, má smysl. Nesnažte se vkládat příliš sami sebe do věcí, které se stejně stanou.
01:23
Všechno se děje, jak má, jste na správné vlně, tady a teď. Mějte oči otevřené, tak to má být.
02:01
Připadáte si, jako byste sem nepatřili. Všichni kolem vás mluví jinou řečí. Bude třeba změnit váš vnitřní postoj k okolí.
02:02
Ochrana, kterou byste měli přijmout. Duchovní rozměr kolem tady není proto, aby vám ubližoval. Ale naopak.
02:04
Měli byste konečně už sundat své růžové brýle, to, co si namlouváte, není. Probuďte se a uvidíte, jak to je cenné poznání.
02:20
Mezi vámi a partnerem je podivné prázdno. Oba se sice díváte jedním směrem, ale to nestačí. Občas byste měli spolu promluvit.
02:22
Pohlazení shůry, nebraňte se pořád, zatím si ještě nepřipouštíte žádný jiný svět. Změní se to již brzy.
02:34
Všechno se děje, jak má, jste na správné vlně, tady a teď. Mějte oči otevřené, tak to má být.
02:36
Vnímejte vazbu na partnera. Jsou tady nepřehlédnutelné vaše budoucí společné projekty. Ty potvrzují, že patříte k sobě.
02:46
Klíč k partnerství hledejte přes společné projekty. Nedělejte v tomto směru nic násilného. Podejte partnerovi pomocnou ruku.
02:55
Poháry lásky nejsou úplné, něco tady chybí. Pravděpodobně se snažíte o něco, co nemůže vyjít. Láska není soutěž ani boj.
03:03
Zpytujte svědomí nad vašimi skutky, dojde k účtování. Je to varování, ještě je čas zastavit se a změnit směr dráhy.
03:06
Měli byste konečně už sundat své růžové brýle, to, co si namlouváte, není. Probuďte se a uvidíte, jak to je cenné poznání.
03:25
To, co se vás nyní dotýká, nesmíte brát jako trest. Přestože vám není nejlépe, poděkujte a těšte se na další lekce.
03:33
Procházíte důležitou životní zkouškou, je nutná. Nesnažte se jí vyhnout, nebo budete posunuti o stupínek níž.
03:56
Komplikace, které nyní vnímáte, nejsou komplikacemi. Všechno je v pořádku. Jste v důležitém okamžiku, zbývá poslední krok do cíle.
04:02
Připadáte si, jako byste sem nepatřili.Všichni kolem vás mluví jinou řečí.Bude třeba změnit váš vnitřní postoj k okolí.
04:04
To, co si vytváříte jako vlastní obraz, není správné.Revize, zbavit se špatných návyků.Jinak dojde z osudové ráně.
04:08
Měli byste konečně už sundat své růžové brýle,to, co si namlouváte, není.Probuďte se a uvidíte, jak to je cenné poznání.
04:44
Informace z minulosti.Pohlazení shůry, souznění s vyššími silami.Přijde ocenění, žádný strach.
04:56
Všechno se děje, jak má,jste na správné vlně, tady a teď.Mějte oči otevřené, tak to má být.
05:05
Příliš se vzdalujete životu, stáváte se součástí technického světa.Zbrzděte. Čas není.Je to vážné varování před blížící se nemocí.
05:10
Měli byste konečně už sundat své růžové brýle,to, co si namlouváte, není.Probuďte se a uvidíte, jak to je cenné poznání.
05:55
Jste příliš na zemi, budete svědky události,která vás z této iluze vyvede.Příliš se nedivte.
06:03
Připadáte si, jako byste sem nepatřili.Všichni kolem vás mluví jinou řečí.Bude třeba změnit váš vnitřní postoj k okolí.
06:06
Ve vztahových věcech je problém,neberte druhého jako majetek.Každý potřebuje svobodu, což se týká nejen partnerů, ale i dětí.
06:12
Měli byste konečně už sundat své růžové brýle,to, co si namlouváte, není.Probuďte se a uvidíte, jak to je cenné poznání.
06:16
Pozor, něco zásadního ve vašem životě se němí.Stereotypy padají, připravte se na změnu.Nebude z nejpříjemnějších, ale je nutná pro další posun.
06:36
Uvědomujete si vazbu mezi vámi a partnerem.Není o čem pochybovat, nehledejte zde žádné problémy.Společná budoucnost, společné projekty.
07:07
Partner není upřímný, hraje si, má více tváří, opatrně s ním.Zrada ve vzduchu.Krok proti proudu, nemůže to vyjít.
07:14
Měli byste konečně už sundat své růžové brýle,to, co si namlouváte, není.Probuďte se a uvidíte, jak to je cenné poznání.
08:04
Připadáte si, jako byste sem nepatřili.Všichni kolem vás mluví jinou řečí.Bude třeba změnit váš vnitřní postoj k okolí.
08:08
Pohlazení shůry, souznění s vyššími silami,co se má dnes stát, podaří se.Přijde ocenění, žádný strach.
08:16
Měli byste konečně už sundat své růžové brýle,to, co si namlouváte, není.Probuďte se a uvidíte, jak to je cenné poznání.
09:09
Nezapomínejte na období, kdy jsme byli dětmi.Tam je totiž největší tajemství,stát se dospělým je jako zatáhnout navždy černou oponu.
09:18
Měli byste konečně už sundat své růžové brýle,to, co si namlouváte, není.Probuďte se a uvidíte, jak to je cenné poznání.
10:00
Měli byste už otevřít své srdce lásce.Je ve vás nějaký problém, proto nemůže jít dál.
10:01
Všechno důležité je zapsáno jinde, než myslíte.Mějte srdce otevřená, cesta z toho pralesa se vám brzy ukáže.
10:05
Připadáte si, jako byste sem nepatřili.Všichni kolem vás mluví jinou řečí.Bude třeba změnit váš vnitřní postoj k okolí.
10:10
Příjemné události, vyjasnění problémů,odstranění překážek z cesty,strach není na místě, posun do budoucnosti, pochopení.
10:20
Měli byste konečně už sundat své růžové brýle,to, co si namlouváte, není.Probuďte se a uvidíte, jak to je cenné poznání.
11:01
Nechtějte posouvat čas.Všechno bude tak, jak má být.Zpráva, kterou už delší dobu očekáváte, přijde.
11:11
Ideální směr, po kterém jdeme,všechno je v nejlepším pořádku,mějme otevřené oči, přichází láska, cit, srdce.
11:21
Varování, aby člověk neuhnul od své cesty,nevzdálil se od svého obrazu, na kterém pracuje.Vrať se, kam patříš, dělej, co dělat máš, mysli, jak máš myslet.
11:22
To, pro se v tuto chvíli rozhodujete, není správné.Zvažte, jestli tudy opravdu musíte jít.Brzy byste byli hodně zklamaní.
11:33
Dostali jste se do podivného víru,všechno se točí, ale nějak jinak, proti vám.Pokuste se vystoupit na břeh, dokud je čas.
11:44
Máte-li pocit, že se něco nevyvíjí, jak byste chtěli,nedělejte hned závěry.Všechno má svůj čas, dočkáte se.
11:55
Neotáčejte se do minulosti, tam je skončený příběh.Konečně jste se vydali na lepší cestu, tohle je správný směr.I druzí vám dají najevo, že právě sem patříte.
12:06
Připadáte si, jako byste sem nepatřili.Všichni kolem vás mluví jinou řečí.Bude třeba změnit váš vnitřní postoj k okolí.
12:12
Informace z minulosti,potřebujete dostat impuls, abyste pochopili cestu.Žijete příliš materiálně, prací, je nutný obrat.
12:21
Připadáte si jako cizinec mezi vašimi blízkými, nerozumíte jim.Nemáte to nyní nejjednodušší.Je třeba začít uvažovat jinak a jednat jinak.
12:22
Krizi ve vztahu byste chtěli řešit, ale nemáte na to.Nechte vše plynout.Partnera vidíte nereálně, jako v pokřiveném zrcadle.
12:24
Měli byste konečně už sundat své růžové brýle,to, co si namlouváte, není.Probuďte se a uvidíte, jak to je cenné poznání.
12:34
Všechno se děje, jak má,jste na správné vlně, tady a teď.Mějte oči otevřené, tak to má být.
13:13
Dochází k urychlení vývoje,konec stagnace, jízda z kopce.Odměna, potlesk, pochopení tam, kde vás dlouho nechápali.
13:26
Měli byste konečně už sundat své růžové brýle,to, co si namlouváte, není.Probuďte se a uvidíte, jak to je cenné poznání.
13:31
Jste kontaktováni bytostmi z jiného světa,ale nepřikládáte tomu význam.Měli byste už začít uvažovat jinak.
13:33
Příliš se vzdalujete dětskému světu.Je to varování:Vraťte se, dokud je čas.
14:07
Připadáte si, jako byste sem nepatřili.Všichni kolem vás mluví jinou řečí.Bude třeba změnit váš vnitřní postoj k okolí.
14:14
Láska by chtěla k vám,ale přes nasazenou masku to nejde.Jste jakoby jiní, neupřímnost, bariéra, odstup, skleněná zeď.
14:24
Varování, aby člověk neuhnul od své cesty,nevzdálil se od svého obrazu, na kterém pracuje.Vrať se, kam patříš, dělej, co dělat máš, mysli, jak máš myslet.
14:28
Měli byste konečně už sundat své růžové brýle,to, co si namlouváte, není.Probuďte se a uvidíte, jak to je cenné poznání.
14:41
Sešli jste ze správné cesty, ještě je čas se vrátit.Však dobře víte, kde jste udělali chybu.Nebude to složité.
14:44
Ve vztahu došlo k problému, který vás trápí.Nechtějte řešit, co řešit nejde.Časem bude lépe.
15:15
Zpomalit, všechno je zbytečně rychlé,hrajte si s dětmi, zpívejte,nejste klon modelek ani supermanů, buďte sví.
15:30
Měli byste konečně už sundat své růžové brýle,to, co si namlouváte, není.Probuďte se a uvidíte, jak to je cenné poznání.
15:51
Přestáváte si věřit.Upadáte do zbytečných depresí.Vaše cesta byla jen na chvíli zastavena, není to definitivní konec.
15:55
Láska vám připadá stereotypní a nudná.To ale ještě není pokyn k tomu, abyste se rozhlíželi jinde.Pracujte na sobě.
16:06
Pozor, něco zásadního ve vašem životě se němí.Stereotypy padají, připravte se na změnu.Nebude z nejpříjemnějších, ale je nutná pro další posun.
16:08
Připadáte si, jako byste sem nepatřili.Všichni kolem vás mluví jinou řečí.Bude třeba změnit váš vnitřní postoj k okolí.
16:16
Partner není upřímný, hraje si, má více tváří, opatrně s ním.Zrada ve vzduchu.Krok proti proudu, nemůže to vyjít.
16:26
Varování, aby člověk neuhnul od své cesty,nevzdálil se od svého obrazu, na kterém pracuje.Vrať se, kam patříš, dělej, co dělat máš, mysli, jak máš myslet.
16:32
Měli byste konečně už sundat své růžové brýle,to, co si namlouváte, není.Probuďte se a uvidíte, jak to je cenné poznání.
17:17
Pohlazení shůry, souznění s vyššími silami,co se má dnes stát, podaří se.Přijde ocenění, žádný strach.
17:34
Měli byste konečně už sundat své růžové brýle,to, co si namlouváte, není.Probuďte se a uvidíte, jak to je cenné poznání.
18:09
Připadáte si, jako byste sem nepatřili.Všichni kolem vás mluví jinou řečí.Bude třeba změnit váš vnitřní postoj k okolí.
18:18
Nezapomínejme na období, kdy jsme byli ještě dětmi.Tam je totiž největší tajemství,stát se dospělým je jako zatáhnout navždy černou oponu.
18:36
Měli byste konečně už sundat své růžové brýle,to, co si namlouváte, není.Probuďte se a uvidíte, jak to je cenné poznání.
18:48
Jste až příliš pohlceni prací.Měli byste zase najít tu hezčí stránku života.Myslete víc na lásku, víc na přírodu.
19:19
Příjemné události, vyjasnění problémů,odstranění překážek z cesty,strach není na místě, posud do budoucnosti, pochopení.
19:29
Varování, aby člověk neuhnul od své cesty,nevzdálil se od svého obrazu, na kterém pracuje.Vrať se, kam patříš, dělej, co dělat máš, mysli, jak máš myslet.
19:38
Měli byste konečně už sundat své růžové brýle,to, co si namlouváte, není.Probuďte se a uvidíte, jak to je cenné poznání.
20:02
Jste pod vyšší ochranou, jen tomu nevěříte.Není to ale otázka dneška,dostanete důkaz a pochybovat přestanete.
20:10
Připadáte si, jako byste sem nepatřili.Všichni kolem vás mluví jinou řečí.Bude třeba změnit váš vnitřní postoj k okolí.
20:20
Varování v oblasti přátelství, zřejmě máte přílišné nároky,které druhá strana nedokáže splnit.Zbytečná traumata, zmírněte.
20:40
Měli byste konečně už sundat své růžové brýle,to, co si namlouváte, není.Probuďte se a uvidíte, jak to je cenné poznání.
21:12
Život není o penězích.Ale někdy trvá dlouho, než si to člověk uvědomí.Je to varování, zamyslet se nad tím, jak žijete.
21:21
Zpytujte svědomí nad vašimi skutky, dojde k účtování.Je to varování, ještě je čas zastavit se a změnit směr dráhy.
21:22
Na partnerské vlně není všechno úplně v pořádku.Někde se stala chyba, zamyslete se.Ještě není úplně pozdě.
21:31
Varování, aby člověk neuhnul od své cesty,nevzdálil se od svého obrazu, na kterém pracuje.Vrať se, kam patříš, dělej, co dělat máš, mysli, jak máš myslet.
21:42
Měli byste konečně už sundat své růžové brýle,to, co si namlouváte, není.Probuďte se a uvidíte, jak to je cenné poznání.
21:43
Jste zamotáni v nějakém uzlíku,ale dostanete návod, jak z toho ven.Ta chvíle přijde brzy, nebojte.
22:11
Připadáte si, jako byste sem nepatřili.Všichni kolem vás mluví jinou řečí.Bude třeba změnit váš vnitřní postoj k okolí.
22:22
Nejintimnější spojení s jemnohmotným světem, který je všude kolem vás. Přicházejí důležité informace, vize a sny, které přesahují rámec všedního dne.
22:33
Všechno, co se vám děje, je součástí vyšších plánů. Nemějte strach. Jde jen o to, abyste se s tím nějak vyrovnali, sladili.
22:44
Měli byste konečně už sundat své růžové brýle, to, co si namlouváte, není. Probuďte se a uvidíte, jak to je cenné poznání.
22:55
Obraz dvou pohárů. Absolutní propojení, jedna duše ve dvou tělech. O ničem nepochybujte, tohle je opravdová láska.
23:23
Příliš se vzdalujete životu, stáváte se součástí technického světa. Zbrzděte. Čas není. Je to vážné varování před blížící se nemocí.
23:32
Postupně sundáváte nasazené růžové brýle, není to jednoduchý proces. Zvládnete to. Vyšší síly vám fandí. Nejvíc pochopíte mimo svůj dům.
23:45
Všechno se děje, jak má, jste na správné vlně, tady a teď. Mějte oči otevřené, tak to má být.
23:46
Měli byste konečně už sundat své růžové brýle, to, co si namlouváte, není. Probuďte se a uvidíte, jak to je cenné poznání.
Zdroj:
wahlgrenis.cz
Subscribe to:
Posts (Atom)