Ultrakrátká duchovní cesta – Pravda, Bůh, Poznání.. to vše je již v nás

Ultrakrátká duchovní cesta – Pravda, Bůh, Poznání.. to vše je již v nás


Z hlediska času nutného k realizaci existují, jak známo, dvě cesty duchovního osvícení. Říká se jim obvykle cesta dlouhá a krátká. Zde uvádím myšlenky Dr. Bruntona, který sám kdysi pravděpodobně prodělal jen cestu dlouhou, řadu let ji učil a teprve mnohem později začal vyučovat metodu, kterou můžeme nazvat jako cesta krátká, či dokonce ultrakrátká.

Šrí Ramana Maharši i Jiddu Krishnamurti učili již od začátku cestě krátké, Kristus i Buddha učili oběma. Pravda, Bůh, Poznání, Osvícení.. kde najít odpovědi na tyto otázky? Právě tomu učil Dr. Brunton.

Ultrakrátká duchovní cestaV září roku 1973 poslal Paul Brunton svým českým žákům a příznivcům zajímavý vzkaz: „V hlubinách svých srdcí a myslí jste svobodni. Musíte hrát hru, jako byste pravdu již uskutečnili, předstírat to, vmýšlet se do toho. Když to budete dělat, jednoho dne to zažijete jako vlastní zkušenost.“

To bylo jádro vzkazu. Vzkaz toho obsahoval víc a byl tehdy příčinou mnoha sporů. Někteří mu slepě věřili, jiní o něm pochybovali, by vyskytli se i takoví, kteří popírali jeho pravost vůbec, namítajíce, že je v rozporu s tím, co mistr učí. Jen velmi málo Bruntonových žáků si už tehdy uvědomovalo, že jde o nástin ultrakrátké cesty.

Začátečníkům i duchovním diletantům právě tak jako notorickým pochybovačům je dnes známo, že pokyn byl beze sporu pravý; otázkou zůstává, zda je možno jej v jediném životě uskutečnit a jestliže ano, proč se to dosud, až na nepatrné výjimky, nikomu z Bruntonových žáků nepodařilo. Pravděpodobné je, že nebyli tehdy dost vyspělí, tj. duchovně připravení na tak náhlý obrat. A proto se také tak dlouho odmítali a někteří odmítají dosud zajímat o jiné druhy duchovních cest, než jakým byli v mládí učeni. Pravda je ovšem jen jedna.
Rozdíl mezi krátkou a dlouhou cestou

Poslední dobou roste zájem o krátké duchovní cesty, a to nejen u nás, ale i jinde ve světě. Je to znamení duchovní pokročilosti? Je to hledání vnitřního útočiště před obávanou atomovou válkou? Je to snaha o odvrácení války vnitřně – duchovním osvícením? Nevíme. Patrně všechno dohromady. A možná ještě něco jiného.

Nejdůležitější je třeba si uvědomit podstatný rozdíl mezi oběma cestami, dlouhou a krátkou. Dlouhá cesta nese svůj název oprávněně, neboť jako základní cesta začátečníků je doopravdy velmi dlouhá. Patří zde i všechny druhy náboženství. Vyžaduje mnoho času a úsilí, např. při posilování soustředěnosti a vůle, ovládání myšlenek apod. Je těžké z ní kdykoliv přejít na cestu krátkou. Jak ukazuje historie, je pro mnoho lidé těžké uvěřit, že krátká cesta vůbec existuje. A to přesto, že téměř všechny základní jógické soustavy berou tato rozlišení v úvahu. Hlavní příčinou tohoto nedorozumění je nedostatek vhodných informací.

Přes současný zájem o krátkou duchovní cestu, převážná většina lidí jde cestou dlouhou. Prohlásit totiž člověka, vyznačujícího se obvykle různými mravními poklesy i hříchy, za rovného Bohu, ba i koketovat s myšlenkou, že Bohem je, se zdá horlivým vyznavačům náboženských dogmat odjakživa příšerným rouháním. A přece právě toto je základem každé krátké cesty.

Tito lidé však mají ze svého hlediska pravdu. Oni žijí trvale v egu a zabývají se výhradně jím, egem. Třeba i egem uctívajícím Boha, ale jen egem, nikoli Bohem. Bůh je pro ně ještě značně vzdálený, byť je tato distance jen v jejich představě. A podle nich jen kněz nebo řekněme guru má k Bohu povolen přístup. A už nikdo další. Bude třeba mnoho času a úsilí, než tito zaostávající uctívači udělají jen malý krůček kupředu v duchovním pokroku. A oni to vědí. To je jejich jediná vědomost v jejich nevědomosti. Světla v nich mnoho není, ba mnohdy skoro žádné. Nemohou však za to. Ne že by se mu zásadně bránili, oni by je rádi zažili, jen kdyby takový rozhodný krok nebyl spojen se ztrátou valné části ega. K tak závažné změně názorů je totiž třeba především podstatné změny charakteru. V tom tkví hlavní kámen úrazu.

Konečným cílem krátké cesty je ztotožnění se s pravdou universální jednoty. Je dílem okamžiku, ne cesta sama. Málokterá krátká cesta byla ukončena za jediný život, zatímco dlouhá si jich vyžaduje mnohem více. Říká se, že nejméně sedm, ale také jich může být stejně dobře sedmdesát či sedm set. To však by nemělo být pro hledající důležité. Hlavní je, že člověk na cestě vůbec je, ať krátké, či dlouhé. A to jsme naštěstí všichni.

Všichni lidé jsou na duchovní cestě, ať jsou to materialisté nebo tzv. idealisté, ať to o sobě vědí nebo ne. Někteří však mohou jít i zpátky proti směru vývoje, ovšem dočasně, ne provždy. Mohou jít dokonce i na dno, až ke stavu zvířat, ba ještě hlouběji. Tam se však přece jen odrazí a vrátí se zpět k lepšímu, neboť není jiného konečného cíle než pravda sama.
Bruntonovo poselství

„V hlubinách svých srdcí a myslí jste svobodní. Musíte hrát hru, jako byste pravdu již uskutečnili, předstírat to, vmýšlet se do toho. Když tak budete činit, jednoho dne to zažijete jako vlastní zkušenost.“

Co asi znamená „vmýšlet se do toho?“. Nic víc a nic míň než se obrátit k pravdě a zůstat bez ega. Zde není gurua. Je jen velký maják pravdy, vedoucí žáka lépe než lidský lodivod. Před člověkem na ultrakrátké cestě je jenom jeden cíl a žádný prostředník. Nic mezi ním cílem neexistuje. Cílem je on sám.

Dr. Brunton dále dodává: „Ego je jen vaší myšlenkou. Vaše osobnost je jen myšlenkou o egu. Přestaňte se pokládat za ego. Vašim skutečným jástvím je bytí. Tělo, to nejste vy. Mysl a tělo jsou úzce spojeny. Avšak tělo je v mysli. Mysl je tím, co musíte poznat. Jestliže si to budete stále uvědomovat a připomínat, zprvu alespoň každý den několik minut ráno, v poledne a večer, můžete žít a pracovat, aniž byste se ztratili ve světském dění.“

Toto je v krátkosti Bruntonovo poselství ultrakrátké cesty. Přišlo k nám sice už před lety, ale – jak jsme si už řekli – téměř nikdo se jím vážně neřídil. Až na nepatrné a vcelku nesmělé výjimky.

Proč? Protože je zprvu velmi těžké a někdy i nebezpečné hrát tuto vysokou hru a hledat poznání dle jeho návodu. Mnozí to věděli. Nebezpečí, jak píše i sám Brunton, tkví v tom, že si žák začne myslet: Jsem osvícený, nemusím nic víc dělat. To je druhý extrém. První spočívá v tom, že si člověk myslí, že je příliš hříšný a má příliš mnoho chyb, a tudíž nemá smysl se vůbec nějak snažit. Oba extrémy jsou ovšem nevědomostí a vedou k dalším nevědomostem. Zlatá střední cesta leží někde uprostřed. Proto se radí kombinace obou duchovních cest. Cvičit jednu z nich a po čase zase druhou.

Guru nic neřeší

Hledání gurua nepřichází na krátké cestě v úvahu. „Na krátké cestě je jen Nadjá“, říká dr. Brunton, „a žáci závisí přímo jen na Nadjá“. Nepotřebují viset na lidském guruovi, guruem je Bůh a ten je uvnitř nich. Na krátké cestě se žák spoléhá jedině na Boha, na žádnou lidskou bytost. Jedině Bůh je jeho oporou. To znamená, že žák žije od počátku ve světle a v pravdě.

Brunton zde používá k vysvětlení Platonova přirovnání: „Člověk žije v temné jeskyni a snaží se z ní vyjít. Bohužel vychází tak, že je zády obrácen k východu z jeskyně. Proto se pohybuje v temnotě a všude kolem sebe vidí jen temnotu. To je symbolické pro dlouhou duchovní cestu. V případě krátké cesty se žák obrací přímo tváří k východu z jeskyně, takže už od začátku vidí trochu světla a postupuje stále vpřed. Světlo se stává čím dál tím intenzivnějším“.



Zdroj:

sestavil: Václav

použitý zdroj: Eduard Tomáš – Jóga Pozornosti

http://zivotni-energie.cz/

zdroj:

http://svetlojelaska.blog.cz/1201/ultrakratka-duchovni-cesta-pravda-buh-poznani-to-vse-je-jiz-v-nas

http://www.eldhwen.sk/ultrakratka-duchovni-cesta-pravda-buh-poznani-to-vse-je-jiz-v-nas/

Only 3% Of People Have The Letter X On Their Both Hands. Here’s What It Means If You Have.

Source: http://www.e-buddhism.com/2017/02/only-3-of-people-have-letter-x-on-their.html

Its not Palmistry or any superstitious method coming from India. This is a very ancient method used by Egyptians and Greeks to foresay someone’s future. In fact last known historical record of this method is mentioned in Great Alexanders era where the royal advisers have suggested that the great Alexander will be the greatest leader in the era because he had two clearly visible letter Xs in both palms.

STI university in Moscow (Russia) revealed their latest research paper on “X palm mystery and Spirit Science formula” which studied more than 2 Mn million people across the world to understand the link between the letter X and the destiny of subjects.  They reveal on their paper that everyone with letter X on their both palms were the most remarkable people they found among 2 Mn subjects, that included Russian president Vladimir Putin and Abraham Lincoln.

People with letter Xs on both hands are the strongest characters and their destiny is always the best and that never requires planning. While some people may plan for success all day long, people with “double X” palm don’t need any plan to succeed. Its just a matter of time for them. Its matter of time till their destiny automatically shapes in to unique energy cycle which makes the person “one of the greatest among the rest” before they die.

These gifted individuals are special people with whom you need to be very careful because they sense you from a far. They are doubly conscious on everything and no one can cheat them in away. You can’t lie and betray people with “X” on their both palms because their destiny is so strong and shaped such a way that the lair or the one betrays will never succeed doing so. If not find their life miserable after a while.

People with Letter X on their palms are also physically very strong. Although they may not look like the strongest all the time, they are the least prone to communicable deceases, study reveal.

They can change their life in a snap and can make a change in someone else’s life in no time.

Letter “X” Prophetic Qualities

• Highly Successful
• Sharpest of all
• Greatest leaders
• People never be forgotten after death

Banáš: Autonehoda Alexandra Dubčeka nebola náhoda

Autonehoda Alexandra Dubčeka, ktorý zomrel pred štvrťstoročím v pražskej nemocnici Na Homolce na následky vážnych zranení, nebola náhoda. V rozhovore pre TASR to uviedol spisovateľ Jozef Banáš, autor knihy Zastavte Dubčeka s podtitulom Príbeh človeka, ktorý prekážal mocným.

Autor prvého románu o najznámejšom slovenskom politikovi v zahraničí a vedúcej osobnosti reformných udalostí z roku 1968 upozorňuje na zvláštne okolnosti, ktoré predchádzali osudnej autohavárii. Medzi nimi i na fakt, že Dubček bol ako svedok pozvaný na Ústavný súd Ruskej federácie, ktorý, po zmarenom pokuse o puč v Moskve v auguste 1991, obnovil rokovanie o ústavnom zákaze činnosti Komunistickej strany Sovietskeho zväzu (KSSZ). Výnosom vtedajšieho prezidenta Ruskej federácie Borisa Jeľcina mal byť odňatý majetok komunistickej strane. Na súdne pojednávanie boli ako svedkovia prizvaní aj ďalší dvaja vedúci predstavitelia východného bloku v 70. a 80. rokoch. Okrem československého vodcu Dubčeka mali zločineckú podstatu činnosti KSSZ v medzinárodnej oblasti dosvedčiť poľský premiér Jaroszewicz a afganský prezident Nadžíbulláh.

“Dubček mal byť jedným z kľúčových svedkov pojednávania proti komunistickej strane, ktorá vládla nielen obrovským územím, ale najmä obrovskými finančnými zdrojmi, a práve na tie si mnohí noví i staronoví lídri v Sovietskom zväze robili nárok,” podčiarkol Banáš s tým, že vysokí funkcionári si odložili do švajčiarskych bánk v časoch rúcania sa impéria približne 300 miliárd rubľov. “Čo sa rovnalo tretine hrubého ročného národného dôchodku celého štátu. Bývalý pokladník strany a jej posledný manažér spáchali samovraždu, strácali sa dokumenty, dokonca mizli i fascikle vyšetrovateľov aj s niektorými vyšetrovateľmi. Ak by bola komunistická strana tento proces prehrala, 300 miliárd rubľov by sa zo švajčiarskych trezorov presunulo na kontá nastupujúcich vládcov Ruska.”

Podľa Banáša mal byť Dubček jedným z tých, s pomocou ktorých sa malo vniesť do tejto džungle svetlo: “Dlho váhal, či má svedčiť, napokon sa však rozhodol do Moskvy cestovať. Povedal: Chcem, aby sa ľudia dozvedeli pravdu. A do Moskvy odkázal, že príde. Svedčiť na Ústavnom súde mal 5. septembra 1992. Proces sa napokon nekonal.”

Služobné vozidlo Alexandra Dubčeka malo 1. septembra 1992, ktorý bol pre Slovenskú republiku historickým dňom, keďže večer o 22.26 h schválila Slovenská národná rada Ústavu SR, autonehodu. Osudným sa mu stal 88. kilometer diaľnice D1 z Prahy do Bratislavy. Ťažké BMW v rýchlosti okolo 130 km/h vyletelo z vozovky pri českom Humpolci, prevrátilo sa na strechu a zostalo opäť na kolesách. Šofér aj s cestujúcim ostali ležať na trávniku asi desať metrov od vozidla. “Palubné hodiny sa zastavili na 09.25. Kufrík, v ktorom mal Dubček tajné dokumenty aj pozvanie na moskovské rokovanie Ústavného súdu, sa ocitol na tráve. Vyšetrovatelia neskôr kufrík vzali – a odvtedy sa stratil,” poznamenal Banáš a pridal ďalšie zaujímavé fakty.

“V noci z 31. augusta na 1. septembra bol vo svojom varšavskom byte zavraždený druhý svedok moskovského procesu, bývalý poľský premiér Piotr Jaroszewicz aj s manželkou.

Páchateľa sa dodnes nepodarilo odhaliť,” pripomína s tým, že Jaroszewiczov syn pripustil, že motívom vraždy mohlo byť získanie dokumentov, ktoré jeho otec nechcel nikdy zverejniť. A aký osud stretol tretieho sľúbeného svedka moskovského procesu?

“Afganského vodcu Muhammada Nadžíbulláha, ktorému sa úspešne darilo kľučkovať medzi tlakom Moskvy a vrúcnym vzťahom k afganským tradíciám, partizáni nastupujúceho Talibanu vytiahli z azylu v budove OSN neďaleko kráľovského paláca Darulaman, južne od Kábulu. Zastrelili ho na futbalovom štadióne, keď predtým jeho telo na nepoznanie zohavili. Stalo sa to 28. septembra 1992,” pripomína Jozef Banáš vraždy, na ktorých mohla mať svoj podiel podľa rôznych teórií sovietska KGB.

Zdroj: http://www.hlavnespravy.sk/banas-autonehoda-alexandra-dubceka-nebola-nahoda/1203600

Kořeny indoevropské duchovní tradice.

„Základní vize světa, se kterou se můžeme setkat ve všech indoevropských duchovních školách, je proto pouze jedna jediná. Nahoře je zde viděn orel, symbol ducha života, umístěný mezi dvěma „zvířecími“ silami, a dole pod ním „ve vodách“ vládne Had či Drak coby symbol vod zrcadlení, chladu a smrti. Souboj „Indry“ – vykřesaného „jádra“ života či jeho uctívače – „svatého rytíře“ lidského řádu, který bojuje s Hadem či Drakem, je právě proto od pradávna tím nejznámějším a také nejzdařilejším znázorněním lidského života a smyslu toho, o co se v něm jedná.“

Úvod

Tato kniha chce být základní orientační pomůckou českého čtenáře pro studium náboženství a filosofie. Obsahuje nejen vysvětlení původní duchovní školy člověka, tak jak se vyvíjela od nepaměti ze svých védských kořenů, ale také interpretaci mnoha náboženských představ a praktik, které se teprve sekundárně z této duchovní školy vyvinuly a které nemají žádné jiné opodstatnění nežli být stínem originálu.
Prastará indoevropská duchovní tradice, mající svůj počátek ve Védě, byla a je mylně až do současné doby považována v západním křesťanství za „přírodní náboženství“. Tento názor se opírá o dlouhou evropskou středověkou tradici. Cokoliv nebylo židokřesťanské a nevěřilo v biblického Boha, bylo automaticky touto tradicí zařazováno do odsouzeníhodného „pohanství“ a spojováno do jedné velké skupiny primitivních religiózních představ spolu s vírou australských Aboriginálů, amerických Indiánů či afrických černochů.
Že tomu tak není a že východní duchovní škola měla značný vliv na vytvoření západního křesťanství, ví dnes skoro každý vzdělanější člověk, avšak nedorozumění a především zastaralé a omylné výklady západních indologů, vycházejících z židokřesťanské věrouky a „klasického vzdělání“, jehož myšlenkový rozhled a chápání tradičně uvadá několik kilometrů na východ od Jeruzaléma, nadále přetrvávají v učebnicích a kulturně-historických přehledech Západu, a zdá se, že není síly, která by této lavině dezinformace a nevědomosti dokázala čelit.
Čtenář se bude v knize pohybovat po rozsáhlém území času od pravěku až po dnešek a geograficky od Indie až po Ameriku. Vývoj duchovní školy na východní polokouli, tj. od Indie po Japonsko a Polynésii zde, až na nečetné výjimky, není zachycen, i když byl ve své podstatě obdobný – „síla vod“ konkretizace narůstá i opačným směrem od Indie k Americe. Základní rozdíl pro „východní cestu“ do Ameriky vyplývá pouze z té zvláštní okolnosti, že nové indoevropské národy, jejichž jazyky a náboženství mají původ ve Védě, mířily masově stále jenom na Západ, do říše Noci – rozvoj „těla“ k Východu zřejmě na západní polokouli není možný, tak jako existence stínu směrem ke Slunci.
Kniha by měla sloužit jak laickému čtenáři k pochopení jevů, myšlenek a náboženských symbolů, které ho obklopují, tak i odborníkům na poli srovnávacího náboženství. Není a nemůže být proto ani úplná, ani téma zcela vyčerpávající. Každý znalec jednotlivých starých kultur a jazyků, se kterými se v knize pracuje, může, ba musí znát daleko víc materiálu, který by základní téma knihy doplňoval a upřesňoval.
Hlavní mojí snahou bylo především postihnout a objasnit duchovní kořeny indoevropské civilizace jako takové a ukázat na ty rozhodující síly a myšlenky, které tuto civilizaci vytvořily a stále řídí. Kniha vznikala v letech 1999-2000 zcela přirozeně jako vedlejší produkt překládání Rg Védy, studia sanskrtu a náboženských textů gnostické povahy, tak jak to vyžadovala práce na edici Bibliotheca gnostica. „Mátá“ – „matka“ či „vyvolávačka“ celého procesu shromáždění tohoto textu však byla Lilka Eybergerová a její produkční firma Seven Hills, která mě požádala o scénář k dokumentárnímu filmu o duchovních kořenech lidstva. Právě jí vděčí kniha za svůj vznik a já za prvopočáteční postrčení do práce.
Text je možné považovat za vstupní bránu či předmluvu k připravovaným překladům z Védy a Avesty a zároveň též jako doplnění a ucelení všech komentářů k přeloženým gnostickým spisům z Nag Hammádí, které v ediční řadě Bibliotheca gnostica již vyšly nebo ještě vyjdou. Je koncipována záměrně jako ucelená orientace pro každého zvídavého čtenáře, který v obraze židovského „prvotního hříchu“ či krvavého Krista na kříži a v každonedělním popíjení jeho krve u oltáře nevidí právě nosný princip lidskosti a neuspokojen hledá dál. Ať je mu touto cestou jeho hledání usnadněno a požehnáno – to si přeji víc, než cokoliv jiného.
Pro účely dokumentárního filmu byl text původně prosycen řadou doprovodných obrazů, pro které byl vlastně napsán. Když jsem připravoval knihu do tisku, vyškrtával jsem tyto doprovodné obrazy stále neochotněji, neboť jsem cítil, že text zcela ztrácí jednu ze svých dimenzí či barev, a proto jsem se nakonec rozhodl, že tam, kde vizuální představa psaný text výrazně podpírá, ji pro lepší srozumitelnost ponechám. Doprovodné inspirační obrazy se tak stávají spolu s velkou obrazovou přílohou v knize prostředkem, který pomáhá nejen čtenářově představivosti, ale též samotnému textu k jeho lepšímu a přesnějšímu pochopení.
Prokopské údolí v Praze
a Díly u Klenčí
J. K.

I. DÍL – SYSTÉM VÉDY

Fíkovník znamená strom poznání

Na fotografii na protější stránce se nalézáme v Indii, v místě zvaném Bódhigayá. Zde „pod stromem“ dosáhl podle legendy dnes nejznámější spasitel Východu – Buddha Śakyamuni – plného probuzení. Strom není původní, vždyť od oné památné události již uplynulo dva a půl tisíce let a to není málo. V době úpadku buddhismu v Indii, v 7. století našeho letopočtu, byl na příkaz šivaistického vládce Śaśánky („Měsíce“) celý více než tisíciletý původní strom i s kořeny vykopán a zničen a strom, který vidíme na fotografii, byl vypěstován teprve z jeho odnože, kterou podle buddhistické legendy přinesl mladší bratr císaře Ašóky na Cejlon. Je to fíkovník – ficus religiosa – uctívaný strom poznání buddhistů. Je symbolem životní síly tradice, která přetrvala tisíciletí. Velice by se však mýlil každý, kdo by tuto tradici, jenž se opírá o ještě daleko starší kořeny, než je buddhismus a tento „strom poznání“, považoval za jakési „uctívání přírody“. Abychom této prastaré tradici porozuměli, musíme jít proto ještě dál do minulosti, až k samotnému vzniku člověka a lidství, a seznámit se s obrazy, symboly a filosofií nejstarší indoevropské literární památky, která se nám zachovala – indické Védy a její školy.
Uvidíme a zažijeme přitom, že hledání počátků není pouze historické zkoumání dávno zašlých časů, na kterých dnes už vůbec nezáleží, ale právě naopak – poznávací cestou člověka za sebou samým, protože, jak říká prastará gnostická moudrost: „Tam, kde je počátek, bude také konec“.

Tři síly a původní védské křesťanství

Při tisícileté zkušenosti s během světa poznali naši indoevropští předkové, že náš svět je permanentně formován dvěma zcela slepými a nevědoucími silami, které, bojujíce proti sobě, stále se srážejí při věčném boji o nadvládu [obraz dvou srážejících se činelů nebo dvou křesacích kamenů]. Obě tyto tupé síly, které rodí život a svět, jsou viděny v indické Védě jako „křesací kameny“ života a nazývány zde kromě jiného též „pášyá“ – „pašijové kameny“. Vláda „spodního kamene“, nazývaného též často „země“, způsobuje vždy nebývalou zkázu podporou všeho spodního, nízkého, nezodpovědně egoistického, a vede k rozbití obecného řádu a ve svém důsledku ke zkriminalizování veškeré lidské populace [obraz hlavních projevů této síly – drogy, nahé holky, chlast, střílení a mrtvoly, lupiči v bankách apod., detail mužského obličeje, který se postupně proměňuje ve zvíře – vlkodlaka].
Tím umožňuje, aby se v nastalém neštěstí dostal k moci druhý křesací či „křestní“ kámen, ten horní, nazývaný často „nebe“ [tlukoucí palička v hmoždíři a činnost horního kamene při primitivním tlučení zrn obilí na mouku], který ve snaze potlačit zkázonosné důsledky nadvlády všeho spodního zotročí vždy člověka a lidskou společnost těmi nejpřísnějšími a život téměř zastavujícími příkazy [pochodující fašisté nebo komunisté, pohled na činnost policie při nějaké razii]. Je krutý, vojácký, a i když původně čestný a koncepční, znehybní a zmučí člověka podmínkou absolutní poslušnosti a podrobenosti vůči svým vůdcům a velitelům.
Protože jsou obě tyto síly věčné – věčně v kosmu přítomné, ale zároveň zcela nevědoucí a slepé, netrvá nikdy vítězství jedné z nich příliš dlouho, a proto také vždy „řád“ a fiktivní „mír“ jedné z nich je brzy nahrazen „řádem“ a stejně fiktivním „mírem“ síly opačné. Při střídání vlády pak vždy dochází k obrovským lidským tragediím, válkám a ztrátám na životech. Obě síly jsou sice ve své podstatě kriminální a hloupé, avšak právě pomocí nich dochází nejen k zázraku života, ale i ke vzniku vědomí a člověka [kupčík s měchem peněz a „macho“ se samopalem se animačně promění ve dva tažné voly – narostou jim rohy, člověk je zapřáhne do pluhu, práskne bičem a oni se rozjedou a ořou a ořou. V brázdě za nimi člověk seje „zrno poznání“ a hned vyrůstají zelené výhonky.]. Proto zpívali dávní pěvci: „Vy obě světapůlky, vytlučte nám sómu!“
Svět sám se dělí tímto stloukáním podle prastaré védské vize na dvě části či „proudy“ – horní a dolní. Ten horní, tzv. svět ducha a života, stoupá stloukáním či křesáním stále vzhůru – zde vládne vědomí a světlo (tzv. svět „param“) – a ten dolní, svět neživé hmoty a smrti, který nechce vzhůru a je proto stále „utkáván“ či „ohýbán“ podobně jako vložená nit, táhnoucí se za člunkem mezi dvěma tkalcovskými řády, a který proto míří stále dolů [obraz primitivního tkalcovského stavu a niti, prostrkávané pomocí „člunku“ napříč oběma řády, která se jejich stiskem zvlní. Totéž udělat s nataženým člověkem, kterému se tak několikrát zpřeráží páteř a změní se v hada – z úst se mu vysune rozeklaný jazýček a zasyčí] – zde vládne zvířecí temnota nevědění a smrt (tzv. svět „aparam“).
Tento spodní svět těla vedený svým spásným „tkalcovským člunem“ – pověstnou biblickou Noemovou archou [obraz tkalcovského „člunku“ proplétajícího se mezi nitěmi řádu nahoru a dolů, který se promění ve starozákonní „Noemovu archu“, která klesá a stoupá na vlnách rozbouřeného oceánu] – se vždy ohýbá nahoru či dolů – podle dočasné nadvlády jednoho z obou řádů, a protože nechce poznání a světlo, ale jen tělo, stále jen tělo, vytváří svým trvalým vlněním tolik důležitý obraz hada či rozvlněné „vodní hladiny“.
Můžeme to říci také jinak: to, co je zbabělé, otrocké a necitlivé, se vždy ochotně podřizuje dočasné nadvládě jednoho z „kamenů“ a tím se právě vyhne „lisování“ – tj. „křtu“ poznání – a tak i možnosti se napřímit a stoupat vzhůru. Křestní či „pašijové“ kameny zde nekřísnou o sebe, aby vznikl „Spasitel“ – posvátný oheň vědomí („Agni“) – ani zde neprýští lisovaná „šťáva poznání“ – „sóma“, „živá voda“, která by obdařila člověka duchem. Protože tento spodní svět „neobětuje“ – nemá žádnou vnitřní hodnotu, kterou by byl ochoten zastávat a držet i proti vůli obou mocných – mění se zde postupně vše Člověku a jeho hodnotám neobětující a zbabělé v kroutícího se hada, a právě touto svou elasticitou a měnlivostí vytváří spodní oceán vod smrti a záhuby.
Jestliže se proto setkáváme při studiu starověkých představ s obrazem naší země, spočívající „na vodě“ či plující „v oceánu“, či boha Višnua spočívajícího na hadu, nejedná se v žádném případě o fyzikální fenomény, nýbrž o čistě duchovní či filosofickou vizi světa, která si pouze obrazem pomáhá k vysvětlení.
Základní vize světa, se kterou se můžeme setkat ve všech indoevropských duchovních školách, je proto pouze jedna jediná. Nahoře je zde viděn orel, symbol ducha života, umístěný mezi dvěma „zvířecími“ silami, a dole pod ním „ve vodách“ vládne Had či Drak coby symbol vod zrcadlení, chladu a smrti. Souboj „Indry“ – vykřesaného „jádra“ života či jeho uctívače – „svatého rytíře“ lidského řádu, který bojuje s Hadem či Drakem, je právě proto od pradávna tím nejznámějším a také nejzdařilejším znázorněním lidského života a smyslu toho, o co se v něm jedná.
Tolik známá „potopa“, vyskytující se v prastarých mýtech mnoha národních tradic, neznamenala potom původně – jak nám vysvětluje Véda – vůbec zaplavení země fyzickou vodou, jak se domnívali a ještě dnes domnívají všichni ti, kteří obrázky mají za pravou skutečnost, ale tato starověká zpráva dávných civilizací, které tuto „potopu“ zažily a přežily, znamenala původně velmi důležitou informaci o zaplavení lidského světa spodní silou Hada – silou materialismu a vnějškovosti, povrchnosti či formálnosti, která vždy vede do záhuby – do „utopení“ celé lidské společnosti ve spodní síle kriminality, zvířeckosti a nevědění.
Nevědění – materialismus – a z něj rakovinově narůstající hladovost pouze po hmotném bohatství – po „gravitaci hmoty“ – způsobuje vždy nadvládu zkázonosného ducha hmotné nápodoby či výroby, který se nejen pokouší zmaterializovat vše duchovní a životadárné, ale svými důsledky vede též k velkému přemnožení těl, která již nemají žádný vztah k hodnotě Úplnosti a Celku, nemají již „duši“ – k přemnožení otroků Hada [obraz rakovinového bujení buněk, množení viru, či podle jednoho prototypu průmyslově vyráběných výrobků, kult sexu a násilí, miliony novorozenců, vyprskávaných z lůna žen, a hladové davy].
Tento dolní svět zvířecího nevědění totiž v procesu kopírování forem – v dělení či rozmnožování těl – omylně vidí „ducha života“ samotného. Bohyně Matka, nazývaná též „Paní zvířat“ – „Potni therón“ nahrazuje v takovém okamžiku původní uctívání životadárného ducha vykřesaného a zářícího středu a právě touto záměnou dojde dříve či později ke katastrofě – k „potopě“. Tuto potopu přežije, jak nám prastará gnostická moudrost sděluje, pouze „noe“ či „noetos“ – „ten poznávající“ a jeho rod (od řeckého „noein“ – „poznat“), kteří se jako jediní dokáží z těchto „vod potopy“ – to jest vod materialismu a ducha nápodoby – vymanit.
Pověstnou „Noemovou archou“ proto původně nemyslela stará indoevropská moudrost v žádném případě předmět – fyzickou loď naplněnou pohlavními páry, ale védsky „arku“ – „slovo poznání“ – usilovnou lidskou poznávací činností vytvořený zdroj vědomí, citu a lidskosti.
Ve Védě byla tato symbolická „loď života“ nazývána mimo jiné též „lodí Peru“ („to naplňující“) anebo „vozem Aśvinů“ – „těch, kteří zachraňují život“ – pomocí jejichž symbolických „křídel“ („parnas“) se topící člověk a lidstvo – avšak právě pouze to lidstvo, křesající světlo poznání – vždy nakonec vymaní z cyklicky přicházejících „vod zkázy“. Védští pěvci zpívali: „Ó Aśvinové, váš vůz vzniklý při svatém obřadu (tj. zpívání svatého slova), hnaný oběma kameny, objede v okamžení nebe i zemi.“
-pokračovanie-

---

Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese

---

Kořeny indoevropské duchovní tradice
© Copyright Jan Kozák 2014
S láskavým dovolením autora
Zdroj: http://www.gnostica.cz/

---

Objednávky zo Slovenska: KNIHU môžete zakúpiť na tejto adrese

---

Objednávky z Českej republiky: KNIHU môžete zakúpiť na tejto adrese

21 řečí askety Gótama zvaného Buddha – Návštěva Bráhmy (Brahmanímantaníkasuttam)

„Dokonale probuzeným se sice nazýváš, ale tuto věc jsi nevěděl: že by mě totiž nějaký asketa nebo bráhman, nějaký bůh nebo ďábel, nějaký Bráhma nebo kdokoliv jiný na tomto světě mohl odmítnout právem, takovou možnost, Sariputto, nevidím, A protože, Sariputto, žádnou takovou možnost neznám, zůstávám klidný, nerušený, plný důvěry.“
sútra Zježené vlasy

Úvodní slovo

Pálijský kánon je svatá buddhistická kniha ortodoxního buddhismu, tzv. théravády (učení starších), která důsledně zastává a ctí náhledy a myšlenky Buddhovy a která se snaží uchovávat a ochraňovat svaté učení v pokud možno původní, nezměněné podobě. Tento kánon je znám a také uváděn pod názvem „Tripitaka“ (pál. „Tipitaka“), tj. „Tři koše“: Sutta-pitaka (koš súter neboli Buddhových rozprav), Vinaya-pitaka (koš kázně, předpisů mnichům) a Abhidhamma-pitaka (koš scholastiky). Z těchto tří košů je Suttapitaka košem daleko nejstarším, nejpůvodnějším, po staletí považován za svatou knihu samu (tak na Cejlonu podle kroniky Mahávamso ještě ve 4. stol.n.l.). Dělí se na několik částí, tzv. „nikáyí“: Dígha-nikáya (34 dlouhých řečí), Madždžhima-nikáya (152 středních řečí), Samyutta-nikáya (složené řeči), Anguttara-nikáya (sbírka seřazených výroků) a Khuddaka-nikája (sbírka krátkých řečí).
Madždžhimanikáya, ze které jsem vybíral, je potom jednou z nejcennějších právě autentičností a živostí řečeného, sestavená z velké části evidentně z toho, co se po Siddhárthovi Gótamovi, zvanému Buddha – Probuzený, dochovalo a zapamatovalo. O původnosti této nikáye svědčí také skutečnost, že se v ní fenomén zázračnosti vyskytuje zřídka.
Specifikum indické tradice spočívá v tom, že téměř všechno, co zde „literárního „ vzniklo, bylo zprvu, před případným pozdějším zapsáním, uchováváno ústně, a to mnohdy po staletí. To byl i případ Tripitaky, jejíž definitivní zapsání můžeme poměrně bezpečně datovat teprve do období kolem roku 80 př.n.l. (cejlonské kroniky Mahávamsó, Dípavamsó). O serióznosti a přesnosti ústního tradování, které v Indii platilo za bezpečnější než písemný záznam, mluví však indologové velmi přesvědčivým způsobem. Navíc, po srovnání thajských, barmských, čínských a severoindických verzí buddhistického kánonu s textem cejlonským, vyšla najevo velká podobnost, ne-li totožnost záznamu. Jestliže tedy v nápisech Ašókových z poloviny 3. stol.př.n.l. čteme titul „znalec sút“ (stéla z Baráhatu), můžeme se právem domnívat, že se jednalo o tytéž sutty nebo alespoň mnohé z těch, které se v nynější Suttapitace nacházejí.
Poměrně bezpečně můžeme také říci, že sakyamuni Gótamo – sakejský světec Siddhártha Gótama (pál. Siddhatho Gótamo) žil asi v letech 565-485 př.n.l. Vyrostl v tehdejším hlavním městě kmenového státečku Šákyú Kapilavastu jako syn Suddhódany Gótama, tehdejšího vládce, podřízeného ovšem sousednímu kóšalskému králi ze Sávatthí.
Jak bude moci čtenář číst v suttě „Svatý cíl“, odebral se Siddhártha ještě velmi mlád (29 let) z otcovského domu „do bezdomoví“, aby nalezl „věčnou jistotu, které není rovno – osvobození z klamu“. Po dosažení tohoto cíle putoval potom až do své smrti v 80 letech, tj. přibližně 40 let, za stále rostoucí popularity krajem Magadhá a Kóšala a vysvětloval a přednášel. O úspěšnosti a zralosti tehdejší doby na jeho učení svědčí nejen velká popularita a obliba, kterou si získal, ale např. i to, že sám magadhský král Bimbisára se stal příznivcem jeho školy.
Co je podstatou Buddhovy vize světa? Je to poznání, ovšemže přístupné od jisté úrovně vědomí, že člověk a „příroda“ není totéž, a vyvození závěrů z tohoto poznání. Důslednou introspekcí je Buddhou poznána podmíněná podstata „všeho co je“, a to řadou: nevědění – rozlišování – uvědomování – obraz a pojem – říše smyslů – dotyk – pocit – žízeň – ulpívání – stávání se – zrození, celá tedy mající počátek ve snu, v klamu o bytostné existenci světa, o autenticitě života jako takového. Sama podstata opravdové bytostné existence je – jak je v Indii tradicí – spojována jednoznačně pouze s Tím Věčnějsoucím („Úplným“). Protože však jakákoliv hmotná konstelace, myšlenka, pocit, vjem, to vše je pouze v čase, měnlivé a pouze reagující a nemáme to v moci, nic z toho nemá také žádnou bytostnou podstatu, žádné pravé „já“, je to proto podle Buddhy jen realizace klamu, omylu, ze kterého je třeba se probudit.
Centrálním orgánem, který Buddha střeží, ošetřuje, pěstuje, je srdce, které u něj není pouze oběhovou pumpou, nýbrž „sjednocené, pevné, očištěné“ mediem pro vstup do jiných, vyšších stavů. Proto kdyby někdo charakterizoval Buddhovo učení jako „kulturu srdce“, nebyl by daleko od pravdy. Pravé „posílení pocitů“ však u Buddhy nespočívá ve vydrážděnosti dotykem nebo dojmem, ale pouze a jedině v osvobození, ve svobodě od pouhých reakcí na dojmy. Autenticita zde proto není spojována s žádným okamžikem, protože žádný okamžik není možné spojit s tím, co opravdu jsem.
Čistota a z ní pramenící nemožnost citové hry, opravdovost, to vše se u Buddhy sjednocuje do práce na největší vzpouře proti kultu Matky Země, jakou dějiny znají. Cokoliv zrozeného z věčnosti sem dolů, do času, je pejorativem, ztělesněnou bídou. Člověk s tímto poznáním, takto osvobozený, takto probuzený, stojí nad všemi silami tohoto světa, dokonce i nad bohy, kteří jsou pouze mocnostmi. „Říše svobody“ je tak podle Buddhy nalezena, ne však v „harmonii s přírodou“, tou „říší smrti“, symbolizovanou Márem pokušitelem, nýbrž v důsledné, antiherecké, bytostné čistotě, která ruší klam.
Buddhovo učení se po jeho smrti dále šíří a nalézá v postavě krále Ašóky ve 3. stol.př.n.l, tj. téměř 300 let po Buddhově smrti, mocného propagátora, který nejen že rozšiřoval toto učení po celé Indii i na Cejlon, ale rozesílal své buddhistické mise i do ostatního jemu známého světa, na západ pak do Přední Asie, Řecka a Egypta. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že po výbojích Alexandra Makedonského (indické tažení 327-325 př.n.l.), který se dostal až do Paňdžábu, je celý tento prostor politicky spojený a velmi prostupný a následek tohoto západního výboje na sebe nenechal dlouho čekat. Buddhismus, tehdy nejvíce v květu, ovšemže spíše jeho severská maháyánovská tradice, se šíří celým tímto prostorem, dostává se postupně i do Střední Asie a ovlivňuje i názor na svět ve vzdálených říších západu, tj. v prostoru Římské říše.
Dnes, po objevu qumránských svitků, ale hlavně po senzačním nálezu nových, dosud neznámých raně křesťanských evangelií a jiných gnosticko-křesťanských spisů v Nag Hammadí, je zřejmé, že židovská, dnes můžeme říci „evropocentrická“, koncepce vzniku křesťanství je neudržitelná. Už před těmito významnými nálezy z poloviny 20. stol. existovaly domněnky některých vědců (v češtině pojednané v závěrečné kapitole knihy prof. V. Lesného: Buddhismus) o vlivu buddhismu na vznik křesťanství, které vycházely z rozpornosti charakteru Nového a Starého zákona a z podobnosti některých míst evangelií s buddhistickými legendami. Tyto domněnky jsou novými nálezy ještě více potvrzovány.
Z qumránských textů vyplývá, ze tzv. „křesťanství“ se formovalo již před narozením a misí údajného židovského Ježíše Krista, že tedy jeho zvěstování nebylo žádným konkrétním „zázrakem“, ale leželo v samé podstatě lidskosti a z Východu proudící duchovní tradice, a nebylo tudíž ani žádnou historickou fyzickou misí „Boha“, už vůbec pak ne starozákonního Hospodina.
Nag hammadské texty potom dokládají, že tzv. gnoze, vykládaná katolickou církví podle svých svatých otců jako hereze, kacířství a ošklivost, se nevyvinula z žádného čistého křesťansko-katolického hnutí jako její vadná větev, ale právě naopak – římské katolictví se postupně zformovalo z původní gnostické podoby křesťanství do své zmaterializované formy. Svědčí o tom dostatečně gnostické, tedy „předkřesťanské“, uctívání „slova od Otce“ či „dobroty Otce“ pod jménem „Jesous Chrestos“.
Základním rysem tohoto gnostického raně křesťanského vidění, který je v naprostém rozporu židovskou náboženskou tradicí, byl dualismus nemanifestovatelného, nepředmětného náboje lásky, světla a vědění, který se v gnozi nazývá „duch“ anebo Člověk“, a který stojí v protipozici ke všem silám předmětným, manifestovaným – k „silám světa“, je to tedy vize, svým základním charakterem totožná s Buddhovým viděním světa. Odpor k vnější síle materializace a formalismu, velebení poznání (řecky gnósis) podstaty zjeveného světa coby rozhodujícího momentu osvobození, „probuzení“ z nevědění jako hlavní zázrak obratu, nebo dále gnostické učení o neustále se opakujících epochách času (Bráhma, hlavní indické božstvo, podléhá koloběhu životů) – to vše a ještě mnoho dalšího je zcela evidentně v gnozi východního, indo-íránského původu.
Propast mezi Novým a Starým zákonem se tak dá interpretovat vpádem indoíránských archetypálních představ do židovské tradice monotheistické, jejímž výsledkem je velké zmatení pojmů, které se obráží v Novém zákonu. Autoři tří synoptických evangelií (Matouš, Marek a Lukáš) se pokoušejí skloubit tento nový mocný nápor indické a perské „dualistické“ optiky se starou židovskou tradiční vírou a vtělit legendu o Spasiteli – Buddhovi do své zprávy o židovském Ježíšovi. Občas přitom zapomínají z buddhistických legend škrtnout nebo přeměnit věty, takže v Novém zákonu zůstávají torza buddhistických předloh (např. známé místo „v poušti se zvířaty“, Marek I, 13, celá koncepce odpůrce Buddhy – Mára („Satana“), návštěva starce Asity („Simeona“), chození Buddhy („Ježíše“) po vodě, uctívání indického „třetího nebe“, indické učení reinkarnace atd, atd).
Celý tento proud indoíránské duchovní tradice, jejíž základem byl védský „íšas“ – „Ježíš“ (nejčastěji nazývaný „sóma“, per. „haoma“) coby božské vykřesávané „Slovo“ („Logos“), které je „Synem Člověka“ (indický kult nebeského Ducha coby „Puruši“ – „Člověka“) a „Spasitelem“ lidského rodu, se valí do Evropy i v následujících stoletích, aby se pak, po dlouho trvajícím oplodňovatelském díle východního proudění narodilo v tomto západním prostoru několik jeho „dětí“ – „katolických církví“ („katholikos“, řec. „všeobecný“): římská, antiochejská, alexandrijská, jeruzalémská, arménská, ktesifontská – nestoriánská, se správním územím od Mezopotámie po Čínu, cařihradská a dále méně známý, ne vsak méně významný, tisíc let trvající manicheismus.
Římsko-katolický proud vykrystalizoval asi okolo 4, stol. do přesvědčení, že Jahve, krvavý Hospodin Starého zákona, je totožný s Ježíšovým Otcem zákona Nového a stal se tak všeobecným Bohem všeho a všech, ať jsou rozpory těchto dvou vizí – Starého a Nového zákona jakkoliv velké. Ježíšův „Otec“, „Světlo“, Bůh lásky tak byl „adoptován“, přisvojen a zneužit chthonickou, tj podzemní náboženskou tradic židovskou, což je – pro dějiny Evropy a viděno z našeho 20. stol. i pro dějiny světové – vize absolutně nejvýznamnější, osudová. Katolické církvi římské se tak coby dědičce staré všeovládající moci podařilo spojit obě tradice – světové vlády a východní duchovní obrody v jeden kuriózní program, který zůstává v Evropě až do současnosti prototypem, jenž se prosadil, alespoň v tomto eonu.
Výsledkem takového vývoje je potom dnešní technický věk a jeho přesvědčení, že svět, tak jak je dnes chápán, tedy Příroda a Hmota – je Bůh, jeho realizace a jeho explikace. Theologie se nám tak před očima pomalu transformuje v Biologii a Fyziku a je konáno nemálo pokusů lidským důmyslem a rozumem vyzkoumat a dopátrat se podstaty tohoto Boha hmoty.
Předkládaný text ukázek se svaté knihy buddhistické – Pálijského kánonu, seznamuje čtenáře s původní vizí, s originálem čisté duchovního vidění světa, s pěstováním a udržováním vnitřní probuzenosti – „buddhovství“ v nás, a je právě proto koncepcí netheistickou – nejedná se tedy, jak se mylně má za to, o nějaké „náboženství“. Theistická koncepce totiž přenáší vždy vnitřní sílu buddhovství ven, do objektu, kde se jí Pán hmoty – Máro – okamžitě zmocňuje – „obléká se do ní“ (viz biblické: „oblékněte Krista!“) – a nechává se potom od takto popleteného „věřícího“ v novém populárním či „duchovním“ obleku uctívat.
Buddha pročišťuje navíc problém morálky tak, že je konečně srozumitelný. V křesťanství se morálka váže na víru v kanonizovaného „ukřižovaného“ Ježíše a v biblického Boha – Světovládce. V takovéto koncepci, kde krvavá oběť je „spásou“ a židovský egoismus „řešením“ či dokonce „zaslíbením“, je otázka morálky vždy pouze vnější a formální záležitostí. Navíc jakkoliv je to i po všech hrůzách šíření katolické víry v minulosti nebo po strojovém zabíjení lidí po miliónech ve 20. stol.neuvěřitelné, platí stále ještě setrvačností a logikou křesťanského theismu, že „Bůh lásky“ toto vše dopustil, že je Prozřetelností a když se někomu něco povede, že „vedl jeho kroky“, atd. Theistický pozitivismus zde předvádí kejklířství, které se rovná tmářské pověrečnosti a plete si Boha s Fortunou.
Buddha naopak ukazuje, že osvobození člověka z pout zla je pouze a jedině vnitřním poznávacím procesem, nikoliv záležitostí poslušnosti světské moci a „slepé víry“, která konzervuje tmu nevědění („věřím“, protože nevím), že je poznáním podstaty všeho manifestovaného, a toto poznání také ve svém učení dává v nejdůslednější reflexi, jakou dějiny znají.
Pro jakéhokoli theistu, tj. člověka uznávajícího na světě jednu základní „boží“ sílu, která nad vším stojí, vše řídí, ze které „život vyvěrá“, bude Buddhovo učení proto vždy nesmyslem, nihilismem, logicky nečitelným a zkaleným. Na Buddhovo učení je nutno hledět, abychom mu porozuměli, pohledem netheistickým, tj. že svět není tvořen jednou základní silou, která koreluje sebe sama do pozitivistické harmonie, nýbrž že uvnitř každého z nás, stejně jako v celém kosmu, je přítomna síla se stálými atributy klidu, jasu a vědění, která rozvírá světskou polaritu protiv a vytváří osvobozený či buddhisticky řečeno „prázdný“ prostor, kde se život vůbec může odehrávat.
Ve ztotožnění s touto silou vidí Buddha osvobození člověka od strženosti světem stále lačnějšího „já“, herecké manifestace a reklamy, afektů, reakcí a permanentní žízně.
V pozitivistické vizi světa je totiž amorálnost chápána pouze formálně a funkcionalisticky, jako jakási „chyba systému“, která se musí opravovat, asi jako když instalatéři opravují kapající kohoutek. Buddha velmi zřetelně ukazuje na obrovský omyl takového vidění, ukazuje, že sám světský pozitivismus, a tedy i jakýkoliv theismus, nutně a zákonitě ústí do zla, protože je postaven na falešné víře v to, co to je ego, a na následném a nutném rozdmýchávání chtivosti.
Proto také dnes a zítra, při řešení obrovských problémů, spojených s rakovinovým bujením lidského rodu na této planetě, těžko pomohou vnější, dodatečné kroky ekologie nebo jakékoliv „zpřísnění zákonů“, ale pouze cesta vnitřní proměny, poznání nového ideálu, změna optiky, a na takové cestě máme právě v Siddhárthovi Gótamovi nedocenitelného učitele.

Slovo překladatele

Překládal jsem pokud možno co nejdoslovněji, ve snaze nepoškodit Neumannův úmysl (jediný doslovný německý překlad) být věrný pokud možno i co do kadence slov originálu. V celém textu je vynecháno pouze pět řádků v sútrě Saččako o „ohnivém démonovi“, jako evidentně rušivý, pozdější vpisek. Snažil jsem se vybírat podle závažnosti tématu, popř. průzračnosti, jasnosti vyřčeného. Celý text, protože byl stovky let ponejprv pouze recitován, je rytmický a složen ze „stavebních cihel“, které se jako refrén opakují, což nevadí ani učení ani písni, ale určitě dnešní lidské netrpělivosti. V celém svatém textu není Buddha nikdy jmenován zájmenem, bylo to tedy i pro mne závazné. Mojí snahou bylo, jak už vyplývá z názvu, přiblížit čtenáři hlavně vidění samotného Buddhy, ne jeho žáků a následovníků. Takové autentické sutty se nalézají především v prvních třech knihách prvního dílu (Madž.I, 1 – Madž.I, 40), proto zde také leží těžiště přeloženého.
Text je jednolitým příkladem toho, že pravé, autentické vidění světa není pouze jakási rozumnost, převoditelná do počítače, zaznamenatelná matematicky, ale je to vždy „zjevení“ se vším všudy, se svými pravidly, svérázem, svým tepem, svou melodií, rytmem, od kterého je ta „pravda“, ten „obsah“ neoddělitelný – jakékoliv schematicko-racionální interpretace nebo i nedoslovné, sumarizované překlady (např. německý překlad K. Schmidta) vyznívají proto suše, nudně, neživotně, protože nejen rozum je ve hře, dokonce nejen to, co je řečeno, ale i to nevyřčené. Právě proto je cenný překlad Neumannův, který, i když pionýrský, první německý, tlumočí učení bez jakýchkoliv vynechávek, tlukoucím srdcem, celým člověkem.
K. E. Neumann končí v roce 1895 svoji předmluvu slovy: „Řeči pocházejí sice z 5. stol. před Kristem, ale dost často působí dojmem, jako by vznikly v 5. stol. po Schopenhauerovi“. Dnes, téměř po sto letech, není nejmenší důvod na tomto výroku něco měnit.
Prokopské údolí v Praze a Díly u Klenci, léto 1993
J.K

Předmluva k novému vydání

Uplynula již řada let od prvního vydání Buddhových rozprav a tato knížka je stále žádána, proto jsem se rozhodl ji ve stejném, pouze revidovaném provedení vydat znovu. Přes všechny znalosti, které jsem od té doby nabyl, však stále vidím, že Neumannův překlad Buddhových řečí je výborný, nikým a ničím nepřekonaný a mohu proto tuto knížku s dobrým svědomím šířit dál mezi české čtenáře.
Buddhistická literatura v češtině během posledních let sice značně vzrostla – moje knížka byla jednou z prvních – avšak okolnost, že se nakladatelé povětšinou více věnují různým pozdním větvím buddhismu a nikoliv Buddhovu učení samotnému, na důležitosti 21 súter, vybraných z toho nejstaršího a nejpůvodnějšího materiálu, na významu knihy nejen že nic neubírá, ale ještě ho zvětšuje.
Největší klad Neumannova překladu vidím v jeho hudebnosti, rytmu a živosti. Většina překladatelů z páli se totiž domnívá, že Buddhovy řeči jsou jakýmsi technickým návodem „za studena“, který stačí se naučit a přijmout, asi jako když studujeme návod na obsluhu televizoru, a výsledek – tj. plné pochopení a vnitřní proměna – se dostaví sám sebou.
Já jsem naopak přesvědčen a znalost indické duchovní školy mě v tom utvrzuje, že všechno skutečně živoucí, krásné a trvalé se musí „uvařit“ – „tapas tapti“, jak se tato činnost nazývá v sanskrtu, a že „studený spoj“ není nikdy tak trvalý a pevný, jako spoj za horka – božským řeckým „Autogenem“, nazývaným v Indii „Svayambhú“ – jediným pravým „duchem“, zpřítomňovaným stále dokola recitovaným slovem poznání.
Právě pro schopnost K. E. Neumanna pochopit důležitost hudby a rytmu v procesu probouzení má jeho překlad vysokou úroveň a věčnou cenu. Přeji proto českému čtenáři i do budoucna, aby ve způsobu Buddhova přemýšlení nalezl inspiraci a vodítko, které mu pomůže najít a stále zvětšovat to jediné pevné a spásné „místo člověka“, které se nachází mezi dvěma s řevnivostí se věčně svářícími antagonistickými řády.
Praha, 29. 4. 2006
J. K.
-pokračovanie-

21 řečí askety Gótama zvaného Buddha – Svatý cíl (Áriyapariyésanasuttam)

„Existují dva cíle, mnichové: svatý cíl a nesvatý cíl. Co to ale je, mnichové, nesvatý cíl? To hledá člověk, sám zrození podléhající to, co také zrození podléhá, sám stárnutí podléhající hledá to, co také stárnutí podléhá, sám nemoci podléhající hledá to, co také nemoci podléhá, sám smrti podléhající hledá to, co také smrti podléhá, sám bolesti vydán všanc hledá to, co je také bolesti vydáno všanc, sám špíně vydán všanc hledá to, co je také špíně vydáno všanc.“

Svatý cíl
(Áriyapariyésanasuttam)

To jsem slyšel. Svého času pobýval Vznešený u Sávatthí, v Džétově háji, v Anáthapindikově zahradě. A Vznešený, včas připravený, vzal svrchní šat a misku a šel do města almužnou. Tu se odebralo mnoho mnichů ke ctihodnému Ánandoví a řekli mu:
„Už je to dlouho, bratře Ánando, co jsme z úst Vznešeného slyšeli poučnou řeč. Bylo by dobré, bratře Ánando, kdybychom z úst Vznešeného slyšeli nějakou poučnou řeč.“
„Nuže dobrá, ctihodní, odeberte se tedy k poustevně bráhmana Rammaka, snad uslyšíte poučnou řeč z úst Vznešeného.“
„To rádi učiníme, bratře“, odpověděli mniši ctihodnému Ánandovi.
Poté, co se Vznešený v Sávatthí ubíral od domu k domu a navrátil se ze své cesty za almužnou, obrátil se po jídle na ctihodného Ánandu:
„Pojď, Ánando, odebereme se do Východního háje k terase Migárovy matky a zůstaneme tam až do večera.“
„Dobře, ó pane,“ odpověděl ctihodnýÁnanda Vznešenému.
A Vznešený se odebral pro tento den se ctihodným Ánandou do Východního háje k terase Migárovy matky.
Když pak Vznesený navečer ukončil klid myšlenek, obrátil se k ctihodnému Ánandovi:
„Pojď, Ánando, půjdeme ke Staré koupeli osvěžit si ruce a nohy!“
„Dobře, ó pane,“ odpověděl ctihodný Ánanda Vznešenému.
A Vznešený se odebral se ctihodným Ánandou ke Staré koupeli osvěžit si ruce a nohy. Potom si Vznešený postříkal a opláchl ruce a nohy, ovázal si jeden ze svých tří kusů oděvu a čekal, až oschne. Tu řekl ctihodný Ánanda Vznešenému:
„Ona poustevna bráhmana Rammaka, ó pane, není daleko odsud, nádherně položená, ó pane, v úplném klidu. Bylo by dobré, ó pane, kdyby se tam Vznešený chtěl odebrat, pohnutý soucitem.“
Mlčky vyhověl Vznešený prosbě a odebral se nyní k poustevně bráhmana Rammaka.
V tuto dobu tam ale bylo mnoho mnichů shromážděných v poučném rozhovoru. Tu zůstal Vznešený stát před branou poustevny a vyčkával konec rozhovoru. Když pak Vznesený zjistil, že je rozhovor u konce, odkašlal si a zaklepal na klepadlo a mnichové otevřeli Vznešenému bránu. A Vznešený vstoupil.do poustevny bráhmana Rammaka a sedl si na nabídnuté místo. Potom se obrátil Vznešený k mnichům: „K jakému rozhovoru, mnichové, jste se zde shromáždili a u čeho jste právě přestali?“
„Přerušili jsme poučný rozhovor, ó pane, kvůli Vznešenému, neboť Vznešený přišel.“
„Dobrá, moji mnichové, to je vám ke ctí, moji mnichové, kteří jste jako ušlechtilí synové odešli, pohnuti důvěrou, z domova do bezdomoví, že jste se shromáždili k poučnému rozhovoru. Jestliže se setkáváte, moji mnichové, tak je vhodné dvojí: poučný rozhovor anebo svaté mlčení.
Existují dva cíle, mnichové: svatý cíl a nesvatý cíl. Co to ale je, mnichové, nesvatý cíl? To hledá člověk, sám zrození podléhající to, co také zrození podléhá, sám stárnutí podléhající hledá to, co také stárnutí podléhá, sám nemoci podléhající hledá to, co také nemoci podléhá, sám smrti podléhající hledá to, co také smrti podléhá, sám bolesti vydán všanc hledá to, co je také bolesti vydáno všanc, sám špíně vydán všanc hledá to, co je také špíně vydáno všanc.
Co ale, mnichové, nazvete zrození podléhající? Žena a dítě, mnichové, jsou zrození podléhající, pacholek a děvečka jsou zrození podléhající, ovce a koza jsou zrození podléhající, prase a kohout jsou zrození podléhající, slon a kráva jsou zrození podléhající, hřebec a kobyla jsou zrození podléhající, zlato a stříbro jsou zrození podléhající. Zrození podléhající jsou tyto zjevy, mnichové, a tu někdo zlákaný, zastřený, nevyjasněný, uchvácený, sám zrození podléhaje hledá to, co také zrození podléhá.
Co ale nazvete, mnichové, stárnutí, nemoci, umírání, bolesti, špíně podléhající? Žena a dítě, mnichové, pacholek a děvečka, ovce a koza, prase a kohout, slon a kráva, hřebec a kobyla, zlato a stříbro, tyto všechny zjevy podléhají zrození, stárnutí, nemoci, smrti, bolesti a špíně, mnichové, a tu někdo hledá, sám zastřený, nevyjasněný, uchvácený, stárnutí, nemoci, smrti, bolesti a špíně podléhající to, co také stárnutí, nemoci, smrti, bolesti a špíně podléhá. To je, mnichové, nesvatý cíl.
Co je ale, mnichové, svatý cíl? To hledá, mnichové, někdo, sám kdo zrození podléhá a dobře zná bídu tohoto přírodního zákona, věčnou jistotu bez nových zrození, které není rovno, osvobození od klamu; sám, kdo stárnutí podléhá a dobře zná bídu tohoto přírodního zákona, hledá nestárnoucí jistotu, které není rovno, osvobození od klamu; sám, kdo nemoci podléhá a dobře zná bídu tohoto přírodního zákona, hledá věčně zdravou jistotu, které není rovno, osvobození od klamu; sám, kdo smrti podléhá a dobře zná bídu tohoto přírodního zákona, hledá nesmrtelnou jistotu, které není rovno, osvobození od klamu; sám, kdo bolesti vydán všanc a dobře zná bídu tohoto přírodního zákona, hledá bezbolestnou jistotu, které není rovno, osvobození od klamu; sám, kdo špíně vydán všanc a dobře zná bídu tohoto přírodního zákona, hledá nepošpinitelnou jistotu, které není rovno, osvobození od klamu. To je, mnichové, svatý cíl.
Také já, mnichové, kdysi, ještě před úplným procitnutím, jako nedokonale probuzený, o procitnutí teprve usilující, sám zrození podléhající, jsem hledal to, co také zrození podléhá, sám stárnutí podléhající, jsem hledal to, co také stárnutí podléhá, sám nemoci podléhající, jsem hledal to, co také nemoci podléhá, sám smrti podléhající jsem hledal to, co také smrti podléhá, sám bolesti vydán všanc, jsem hledal to, co je také bolesti vydáno všanc, sám špíně vydán všanc, jsem hledal to, co je také špíně vydáno všanc.
Tu mně svitla, mnichové, myšlenka: Copak hledám, sám zrození, stárnutí, nemoci, smrti, bolesti, špíně podléhající, to, co také zrození, stárnutí, nemoci, smrti, bolesti, špíně podléhá? Což kdybych teď, sám zrození podléhaje, znaje bídu tohoto přírodního zákona, hledal nestárnoucí jistotu, které není rovno, zrušení klamu? Sám stárnutí podléhaje, dobře znaje bídu tohoto přírodního zákona, kdybych hledal nestárnoucí jistotu, které není rovno, zrušení klamu? Sám nemoci podléhaje, dobře znaje bídu tohoto přírodního zákona, kdybych hledal věčně zdravou jistotu, které není rovno, zrušení klamu? Sám smrti podléhaje, dobře znaje bídu tohoto přírodního zákona, kdybych hledal nesmrtelnou jistotu, které není rovno, zrušení klamu? Sám bolesti vydán všanc, dobře znaje bídu tohoto přírodního zákona, kdybych hledal bezbolestnou jistotu, které není rovno, zrušení klamu? Sám špíně vydán všanc, dobře znaje bídu tohoto přírodního zákona, kdybych hledal nepošpinitelnou jistotu, které není rovno, zrušení klamu?
I odešel jsem, mnichové, po nějakém čase, ještě v květu čerstvých sil, ještě báječně tmavovlasý, v požitku šťastného mládí, v prvních letech mužnosti, proti přání mých plačících a nešťastných rodičů, s ostříhanou hlavou a vousy, v prostých šatech z domova do bezdomoví.
Stav se tedy poutníkem, hledajícím pravých statků, pátrajícím po nejvyšší stezce míru, jíž není rovno, odebral jsem se k Árárovi Kálámovi a řekl jsem mu: 'Chtěl bych, bratře Kálámo, v tomto tvém učení a řádu vést život askety.'
Na to mně, mnichové, Áráro Kálámo odpověděl: 'Zůstaň, ctihodný, toto učení je takového druhu, že rozumný muž si ho dokonce v krátkosti může osvojit a dosáhnout v něm mistrovství.'
A já jsem pochopil, mnichové, velmi brzy toto učení. A učil jsem se, mnichové, dokud rty a hlásky mohly sdělovat slova vědění a slova starších učedníků, a já a ostatní jsme věděli: 'Známe a rozumíme tomu.'
Tu mi přišlo, mnichové, na mysl: 'Áráro Kálámo nezvěstuje celé své učení podle své víry. Sám už všechno chápu, poučený setrvávám v tomto učení, ale jistě Áráro Kálámo zná víc!'
A šel jsem, mnichové, k Áráro Kálámovi a řekl: 'Do jaké míry, Áráro Kálámo, myslíš, že jsme toto učení pochopili, ozřejmili si je a přivlastnili?' Na to, mnichové, Áráro Kálámo vylíčil říši nebytí. A tu mi svitlo, mnichové: 'Áráro Kálámo nemá víru, ale já mám víru, Áráro Kálámo nemá vytrvalost, ale já mám vytrvalost, Áráro Kálámo nemá hlubší pochopení, ale já mám hlubší pochopení, Áráro Kálámo nemá vědomost, ale já mám vědomost.' Což kdybych teď toto učení, o kterém Áráro Kálámo říká: 'Mně samotnému je pochopitelné a jasné, zmocnil jsem se ho', což kdybych si ho také osvojil, aby mně bylo zcela jasné?
A velmi brzy, mnichové, jsem toto učení pochopil, osvojil jsem si ho. Šel jsem pak, mnichové, znovu za Áráro Kálámou a řekl: 'Je toto učení do takové míry, v jaké jsme ho pochopili a si osvojili, završené?'
'Toto učení je v takové míře završené.'
'Já jsem, bratře Kálámo, toto učení v této míře pochopil a zcela si osvojil.'
'Jsme obšťastněni, bratře, velmi šťastni, že vidíme takového ctihodného a pravého asketu! Tak, jak učení hlásám, jsi ho pochopil i ty, tak, jak jsi ho pochopil, tak učení hlásám. Tak, jak já znám toto učení, znáš ho i ty, tak, jak ty znáš to učení, znám ho i já. Tak, jak já jsem, jsi i ty, tak, jak jsi ty, jsem i já. Pojď, bratře, spolu povedeme tyto učedníky!'
Tak, mnichové, mě Áraro Kálámo, můj učitel, mě, svého žáka, prohlásil za sobě rovna a poctil mě vysokou ctí. Tu mi přišlo na mysl: 'Toto učení ale nevede k obratu, k odklonu, k zrušení, k odstranění, k prohlédnutí, k probuzení, k osvobození, nýbrž jen k cestě do říše nebytí.' A shledal jsem toto učení nedostatečným, mnichové, a neuspokojen odešel jsem od něj pryč.
A odebral jsem se nyní, mnichové, hledaje pravých statků a pátraje po nejvyšší stezce míru, které není rovno, k Uddakovi, synovi Rámy, a řekl mu: 'Chtěl bych, bratře Rámo, v tomto tvém učení a řádu vést život askety.'
Na to mně, mnichové, Uddako odpověděl: 'Zůstaň, ctihodný, toto učení je takového druhu, že rozumný muž si ho dokonce v krátkosti může osvojit a dosáhnout v něm mistrovství.' A já jsem pochopil, mnichové, velmi brzy toto učení. A učil jsem se, mnichové, dokud rty a hlásky mohly sdělovat slova vědění a slova starších učedníků, a já a ostatní jsme věděli: 'Známe a rozumíme tomu.'
Tu mi přišlo, mnichové, na mysl: 'Uddako nezvěstuje celé své učení podle své víry. Sám už všechno chápu, poučený setrvávám v tomto učení, ale jistě Uddako zná víc.' A šel jsem, mnichové, k Uddakovi a řekl: 'Do jaké míry, Uddako, myslíš, že jsme toto učení pochopili, ozřejmili si a přivlastnili?' Na to, mnichové, Uddako vylíčil hranici možného vnímání.
A tu mi svitlo, mnichové: 'Uddako nemá víru, ale já mám víru, Uddako nemá vytrvalost, ale já mám vytrvalost, Uddako nemá hlubší pochopení, ale já mám hlubší pochopení, Uddako nemá vědomost, ale já mám vědomost. Což kdybych teď toto učení, o kterém Uddako říká: 'Mně samotnému je pochopitelné a jasné, zmocnil jsem se ho', což kdybych si ho také osvojil, aby mně bylo zcela jasné?' A velmi brzy, mnichové, jsem toto učení pochopil, osvojil jsem si ho.
Šel jsem pak, mnichové, znovu za Uddakem a řekl: 'Je toto učení do takové míry, v jaké jsme ho pochopili a osvojili si, završené?' 'Toto učení je v takové míře završené.'
'Já jsem, bratře Uddako, toto učení v této míře pochopil a zcela si osvojil.'
'Jsme obšťastněni, bratře, velmi šťastni, že vidíme takového ctihodného a pravého asketu! Tak, jak učení hlásám, jsi ho pochopil i ty, tak, jak jsi ho pochopil, tak učení hlásám. Tak, jak já znám to učení, znáš ho i ty, tak, jak ty znáš to učení, znám ho i já. Tak, jak já jsem, jsi i ty, tak, jak jsi ty, jsem i já. Pojď, bratře, spolu povedeme tyto učedníky!'
Tak, mnichové, Uddako, můj učitel, mě, svého žáka, prohlásil za sobě rovna a poctil mě vysokou ctí.
Tu mi přišlo na mysl: 'Ani toto učení ale nevede k obratu, k odklonu, k zrušení, k odstranění, k prohlédnutí, k probuzení, k osvobození, nýbrž jen k cestě do říše hranic možného vnímání.' A shledal jsem toto učení nedostatečným, mnichové, a neuspokojen odešel jsem od něj pryč.
Putoval jsem nyní, mnichové, pravé statky hledaje, pátraje po nejvyšší stezce míru, které není rovno, v zemi Magadhá z místa na místo a přišel jsem do blízkosti hradu Uruvelá. Tam jsem spatřil nádherný kus země, krásný les, čistou proudící řeku, vhodnou ke koupání, k potěše, a kolem dokola louky, pole.
Tu mi napadlo, mnichové: 'Báječný je opravdu tenhle kousek země, nádherný je les, čistá řeka proudí tady, ke koupeli vhodná, k potěše, a kolem dokola jen louky, pole. To zcela postačí vznešenému synovi, který ctí askezi, k přebývání.' A usadil jsem se tam s myšlenkou: 'To k askezi je dobré.'
A já, mnichové, sám zrození podléhaje, dobře znaje bídu tohoto přírodního zákona, který jsem hledal věčnou jistotu, které není rovno, vysvobození z klamu, jsem tuto jistotu nalezl; a já sám, stárnutí podléhaje a dobře znaje bídu tohoto přírodního zákona, který jsem hledal nestárnoucí jistotu, které není rovno, vysvobození z klamu, jsem tuto jistotu nalezl; a já sám, nemocí vydán všanc, dobře znaje bídu tohoto přírodního zákona, který jsem hledal věčně zdravou jistotu, které není rovno, vysvobození z klamu, jsem tuto jistotu nalezl; a já sám, smrti podléhaje a znaje bídu tohoto přírodního zákona, který jsem hledal nesrovnatelnou jistotu, která nezná smrti, vysvobození z klamu, jsem tuto jistotu nalezl; a já sám, bolesti vydán všanc, znaje bídu tohoto přírodního zákona, který jsem hledal nesrovnatelnou jistotu, která nezná bolesti, vysvobození z klamu, jsem tuto jistotu nalezl; a já sám, špíně vydán všanc, dobře znaje bídu tohoto přírodního zákona, který jsem hledal nesrovnatelnou, nepošpinitelnou jistotu, zrušení klamu, jsem tuto jistotu nalezl.
Jasné vědomí mně vzešlo: 'Navždy jsem osvobozen, toto je poslední život, nikdy jíž nebude znovuzrození!'
Tu mi přišlo, mnichové, na mysl: Objevil jsem tuto hlubokou pravdu, tak obtížně zřetelnou, těžko srozumitelnou, tak tichou, vybranou, nepřístupnou pouhému rozumování, jemnou, pouze pro zasvěcence: libé pocity ale hledá toto pokolení, slasti pocitů miluje, libé pocity si cení. Zábavu hledajícímu pokolení nyní ale, zábavu milujícímu, zábavu si cenícímu, bude taková věc těžko srozumitelná: totiž stav podmíněnosti, podmíněné vznikání, a také takové věci těžko porozumí: totiž právě tomu zrušení všeho rozlišování, odmítnutí veškerého lpění, utišení žízně, obratu, zrušení, uhašení. Když tedy tuto pravdu vyjevím a ostatní mě přesto nepochopí, bude to jen trápení a pohoršení.
A vytanuly mi, mnichové, v mysli tyto přirozené strofy, nikdy předtím neslyšené:
'Co s velkou námahou jsem nalezl
teď vykládat by bylo zbytečné
chtivost a nenávist vládne lidem
a k mému chápání se jistě nekloní.
Ten, kdo jde proti proudu
hluboce v svém nitru skrytý
neviditelný je všem žádostivcům
je jak hustou tmou oděný.'
Takto vše zvažujíc, mnichové, klonila se moje mysl k uzavřenosti, ne ke zvěstování pravdy. Tu spatřil, mnichové, Bráhma Sahampati sklon mého srdce a žaloval, obviňoval: 'Ztracený, ach, ztracený bude tento svět, bídně zašlý, když se mysl Dokončeného, Svatého, úplně Probuzeného rozhodne pro skrytost a ne pro zvěstování pravdy!'
A zmizel hned, mnichové, Bráhma Sahampati, tak rychle, jak silný muž stačí ruku vytrčit nebo rozpaženou připažit, ze světa Bráhma a objevil se přede mnou. A obnažil, mnichové, Bráhma Sahampati ramena, sepnul ke mně ruce a řekl: 'Kéž přece jen Vznešený, Pán, pravdu zvěstuje, kéž přece jen, Vítaný, pravdu hlásá! Existují bytosti vznešenějšího druhu, bez slyšení pravdy se ztratí, ti budou učení rozumět!'
To řekl Bráhma Sahampati a nadto dále pravil:
'Zvěstována byla v Magadhá zvrácenost
kalné učení smyšlené nečistými
otevři teď tuto bránu života
- čistý nám ukáže odhalenou pravdu!
Jako ten, který na vrchu velké hory stojí
a do krajiny hledí, do všech stran
tak hledíš ty, Všeoko, z věže pravdy
do této říše bolesti
Ó, moudrý lékaři bolestí
pohleď jen na tak zvané bytí
- vznikání a zanikání je jeho soužením!
O, hrdino, vítězný válečníku
jdi jen do světa, mistře bez viny
pravdu můžeš, Pane, zvěstovat
najdou se ti, kteří ti porozumí!'
Na naléhání Bráhmy, mnichové, a ze slitování k bytostem, pohlédl jsem nyní probuzeným okem do světa. A spatřil jsem, mnichové, probuzeným okem se dívaje, bytosti vznešenějšího druhu a bytosti nižšího druhu, bystré a tupé, nadané a nenadané, lehce chápající a těžce chápající a také mnohé, kteří vychvalování nějakého jiného světa považují za zlo.
Stejně jako, mnichové, v lotosovém rybníku jednotlivé květy, modré, červené a bílé ve vodě se uchytí, pak se rozrostou a pod vodou zůstanou, z vodní hlubiny výživu čerpajíce;
nebo jednotlivé, modré, červené a bílé květy se ve vodě uchytí, pak se rozrostou a až k hladině dosáhnou;
nebo jednotlivé květy, modré, červené a bílé se ve vodě uchytí, pak se rozrostou a nad hladinou vodní se rozprostřou
- stejně tak, mnichové, jsem viděl na svět probuzeným okem se dívaje, bytosti vznešenějšího druhu a nižšího druhu, bystré a tupé, nadané a nenadané, lehce chápající a těžce chápající a také mnohé, kteří vychvalování nějakého jiného světa považují za zlo.
A odpověděl jsem nyní, mnichové, Bráhmovi strofou:
'Otevřeny jsou brány k věčnosti
kdo má uši k slyšení, přijď a poslouchej
pohoršení tuše, chránil jsem, Bráhmo, v skrytosti
vzácnou vznešenost před lidmi'
A tu Bráhma Sahampati poznav, že Vznešený se odhodlal ke zvěstování pravdy, pozdravil Vznešeného uctivě, obešel ho zprava a pak zmizel.
Potom jsem přemítal, mnichové, v mysli: 'Komu bych jen zvěstoval pravdu, kdo by toto učení brzy pochopil?' Tu mě napadlo: 'Onen Áráro Kálámo je moudrý, přístupný a hlubokomyslný, žije dlouhý čas v odříkání, kdybych jemu nejprve učení zvěstoval, brzy je pochopí.' A tu se dostavila božstva ke mne a řekla: 'Před sedmi dny, ó pane, Áraro Kálámo zemřel.'
Jasnou jistotu jsem získal: 'Před sedmi dny Álaro Kálámo zemřel.' A pomyslel jsem si: 'Velký duch byl Áraro Kálámo, kdyby uslyšel toto učení, brzy by ho pochopil.'
Dále jsem přemýšlel; 'Komu bych jen zvěstoval pravdu, kdo by toto učení brzy pochopil?' A napadlo mě: 'Onen Uddako Rámaputto je moudrý, přístupný a hlubokomyslný, žije dlouhý čas v odříkání, kdybych jemu učení nejprve zvěstoval, brzy ho pochopí.' A tu přišla božstva ke mně a řekla: „Včera večer, ó pane, Uddako Rámaputto zemřel.' Jasnou jistotu jsem získal: Včera večer Uddako Rámaputto zemřel.' A pomyslel jsem si: 'Velký duch byl Uddako Rámaputto, kdyby uslyšel toto učení, brzy by ho pochopil.'
Dále jsem přemýšlel, komu bych jen zvěstoval pravdu, kdo by toto učení brzo pochopil? A napadlo mě: 'Nakloněno je mi přece těch pět mnichů, kteří na mě čekali, když jsem se oddal askezi, což abych jim zvěstoval pravdu jako prvním?' A přemýšlel jsem, mnichové: 'Kde jsou teď tito mniši?
A spatřil jsem, mnichové, nebeským okem, očištěným, převyšujícím lidské možnosti, místo u Benáresu, u kamenu jasnovidců, v parku s divokou zvěří, kde právě těch pět mnichů pobývalo. I odebral jsem se, mnichové, protože jsem pobyl v Uruvelá podle libosti, na cestu do Benáresu.
Tu mě potkal, mnichové, na cestě od stromu probuzení do Gayá Upako, nahý asketa, a když mě spatřil, promluvil ke mě: 'Jasný, ó bratře, je tvůj obličej a tvá pleť svítí čistotou. Kvůli čemu, ó bratře, jsi na cestě? Kdo je tvým mistrem? Nebo čí učení zastáváš?' Na tato slova, mnichové, jsem řekl Upakovi, nahému asketovi:
'Vítězem nade vším, vševědoucí jsem
od všech věcí navždy oddělený
vše jsem opustil, očištěn od klamu života
sám sebou poučený, koho bych ti mohl jmenovat?
Žádný učitel mě nepoučil není bytosti mně rovné
svět se svými bohy také nemá žádného podobného!
Neboť já jsem pán světa
nejvyšší mistr -
jediný zcela Dokončený
dokonale z klamu Probuzený
Říši pravdy chci teď postavit
a směřuji do města Benáresu
zavířit má v temném světě
buben věčnosti!'
'Ty tedy věříš, bratře, že jsi světec, neomezený vítěz?'
'Mně se vyrovnají vítězové schopní zničit klam – proto jsem vítěz, Upako že jsem porazil hřích!'
Na tato slova, mnichové, mně odvětil Upako, nahý asketa: 'Kéž by tomu tak bylo, bratře,' zavrtěl hlavou, dal se postranní cestou a odešel.
A já jsem šel, mnichové, z místa na místo do Benáresu a přišel jsem ke kameni jasnovidců, do gazelího parku, kde přebývalo těch pět spolčených mnichů.
Tu mě spatřilo, mnichové, z dálky těch pět mnichů, a když mě spatřili, posiloval jeden druhého: 'Tady přichází, bratři, onen asketa Gótamo, ten světský člověk, který odpadl od askeze a oddal se bujnosti: a my ho ani nepozdravíme, ani se nepozvedneme, abychom mu sňali svrchní šat a vzali misku, ale místo ať zde nalezne, jestli chce, ať si sedne.'
Čím víc ale, mnichové, jsem se blížil, tím méně bylo těch pět mnichů odhodláno setrvat na svém rozhodnutí. Někteří mi vyšli v ústrety a vzali mi svrchní šat a misku, někteří připravili koupel pro nohy a prosili mě, abych si sedl a přátelsky mě zdravili.
A já jsem, mnichové, oslovil těch pět asketů takto: 'Neoslovujte, mnichové, Dokončeného jménem a nenazývejte ho bratrem: Svatý, mnichové, je totiž Završený, Dokončený, dokonale Probuzený. Popřejte sluchu, mnichové, věčnost je nalezena. Já vás provedu a vysvětlím učení. Půjdete-li za mnou, brzy si ozřejmíte, uskutečníte a dosáhnete onoho cíle, kvůli kterému tolik vznešených synů opouští domovy a odchází do bezdomoví, nejvyšší uskutečnění svatosti ještě za tohoto života!'
Na tato slova, mnichové, mně odpovědělo těch pět asketů: 'Ani pomocí tvé tak tvrdé askeze, ó bratře Gótamo, ani trýzněním, jsi svaté nadnebeské říše jasnosti vědění nedosáhl. Jakpak bys mohl, poté, co ses vrátil ke světu, odpadl od askeze a oddal se bujnosti, získat nadpozemskou, mocnou spásu jasného vědění?'
Na tato slova jsem odpověděl: 'Dokončený, mnichové, se nestal světským člověkem, ani neodpadl od askeze a neoddal se bujnosti: Svatý je totiž Završený, Dokončený, dokonale Probuzený. Popřejte sluchu, mnichové, věčnost je nalezena. Já vás provedu a vysvětlím učení. Půjdete-li za mnou, brzy si ozřejmíte, uskutečníte a dosáhnete onoho cíle, kvůli kterému tolik vznešených synů opouští domovy a odchází do bezdomoví, nejvyšší uskutečnění svatosti ještě za tohoto života.'
A podruhé, nyní, mně odpovědělo těch pět asketů: 'Ani pomocí tvé tak tvrdé askeze, ó bratře Gótamo, ani trýzněním jsi svaté, nadnebeské říše jasnosti vědění nedosáhl. Jakpak bys mohl, poté co ses vrátil ke světu, odpadl od askeze a oddal se bujnosti, získat nadpozemskou, mocnou spásu jasného vědění?' A podruhé, mnichové, jsem řekl těm pěti asketům: 'Dokončený, mnichové, se nestal světským člověkem, ani neodpadl od askeze a neoddal se bujnosti. Svatý je totiž Završený, Dokončený, dokonale Probuzený. Popřejte sluchu, mnichové, věčnost je nalezena. Já vás provedu a vysvětlím učení. Půjdete-li za mnou, brzy si ozřejmíte, uskutečníte a dosáhnete onoho cíle, kvůli kterému tolik vznešených synů opouští domovy a odchází do bezdomoví, nejvyšší uskutečnění svatosti ještě za tohoto života.
A potřetí, mnichové, mně odpovědělo těch pět asketů: 'Ani pomocí tvé tak tvrdé askeze, ó bratře Gótamo, ani trýzněním jsi svaté, nadnebeské říše jasnosti vědění nedosáhl. Jakpak bys mohl, poté, co ses vrátil ke světu, odpadl od askeze a oddal se bujnosti, získat nadpozemskou, mocnou spásu jasného vědění?' Na tato slova, mnichové, jsem řekl těm pěti asketům: 'Pamatujete se, mnichové, že bych k vám dříve někdy takto mluvil?' 'Ne, pane.' 'Svatý je totiž Završený, Dokončený, dokonale Probuzený. Popřejte sluchu, mnichové, věčnost je nalezena. Já vás provedu a vysvětlím učení. Půjdete-li za mnou, brzy si ozřejmíte, uskutečníte a dosáhnete onoho cíle, kvůli kterému tolik vznešených synů opouští své domovy a odchází do bezdomoví, nejvyšší uskutečnění svatosti ještě za tohoto života.'
A podařilo se mně, mnichové, těmto pěti asketům sdělit svoje poznání. Napřed jsem přednášel dvěma a tři ostatní šli almužnou, a co přinesli, jsme si všichni rozdělili na šest dílů a žili z toho. Pak jsem přednášel třem zbylým a dva šli almužnou, a co přinesli, jsme rozdělili na šest dílů a žili z toho.
A těchto pět asketů, mnichové, ode mě poučeno a mnou zasvě-ceno, sami zrození podléhajíce a dobře znalí bídy tohoto přírodního zákona, hledajíce věčnou jistotu, které není rovno, vysvobození z klamu, tuto jistotu nalezli; sami stárnutí podléhajíce, znalí bídy tohoto přírodního zákona, hledajíce nestárnoucí jistotu, které není rovno, vyhasnutí klamu, ji také nalezli; sami nemoci vydáni všanc a dobře znalí bídy tohoto přírodního zákona, hledajíce věčně zdravou jistotu, které není rovno, vyhasnutí klamu, ji také nalezli; samí smrti podléhajíce a dobře znalí bídy tohoto přírodního zákona, hledajíce nesmrtelnou jistotu, které není rovno, vyhasnutí klamu, ji také nalezli; sami bolesti vydáni všanc, znalí bídy tohoto přírodního zákona a hledajíce bezbolestnou jistotu, které není rovno, vyhasnutí klamu, ji také nalezli; sami špíně vydáni všanc, dobře znalí bídy tohoto přírodního zákona a hledajíce nepošpinitelnou jistotu, které není rovno, vyhasnutí klamu, ji také nalezli. Jasné poznání jim vzešlo:
Na věky jsme osvobozeni
toto je poslední život
již nikdy nebude znovuzrození.'
Existuje, mnichové, pět žádostí. Jakých pět? Skrze pohled do vědomí vstupujících forem, vytoužených, milovaných, lákavých, příjemných, žádosti odpovídajících, vzrušujících; skrze sluch do vědomí vstupujících zvuků, vytoužených, milovaných, lákavých, příjemných, žádosti odpovídajících, vzrušujících; skrze čich do vědomí vstupujících vůní, vytoužených, milovaných, lákavých, příjemných, žádosti odpovídajících, vzrušujících; skrze chuť do vědomí vstupujících požitků, vytoužených, milovaných, lákavých, příjemných, žádosti odpovídajících, vzrušujících; skrze hmat do vědomí vstupujících dotyků, vytoužených, milovaných, lákavých, příjemných, žádosti odpovídajících, vzrušujících. To je, mnichové, pět žádostí.
O všech asketech a knězích, mnichové, kteří jsou těmito žádostmi nalákáni, strženi, zmateni, aniž by vnímali tu bídu, aniž by mysleli na únik, platí: jsou ztraceni, zkaženi, vydáni zlu k libosti. Stejně jako, mnichové, když se zvěř lesní chytne do nastraženého oka, tu platí o ní: ztracena, vydána choutkám lovce, když lovec přijde, nemůže uniknout, kam by chtěla. Stejné tak to platí o všech asketech a knězích, kteří, aniž by vnímali tu bídu, aniž by mysleli na únik, jsou ztraceni, zkaženi, vydáni zlu k libosti.
O všech ale asketech a knězích, kteří nejsou těmito pěti žádostmi zlákáni, strženi, zmateni, vidouce tu bídu, myslíce na únik, o těch platí: nejsou ztraceni, nejsou zkaženi, nejsou vydáni zlu k libosti. Stejně jako lesní zvěř, když nepadne do léčky a přijde-li lovec, může prchnout, kam chce, totéž platí, mnichové, o všech asketech a knězích, kteří nejsou těmito pěti žádostmi zlákáni, strženi, zmatení: nezlákáni, nestrženi, nezmateni, nejsou vydáni zlu k libosti.
Stejně jako, mnichové, lesní zvěř ve volné přírodě bezpečně stojí, bezpečně sedí, bezpečně leží a sice proto, že je mimo dosah lovce, rovněž tak, mnichové, přebývá mnich, vzdálen žádostí, vzdálen nesvatých věcí, v klidu ponořen v myslivě zvažující, v klidu zrozené, blažené jasnosti, v zasvěcení prvního zření. Takový, mnichové, se nazývá mnichem, zastínil přírodu, beze stop zrušil její oko a unikl tak zlému3.
Dále pak, mnichové, po završení přemítání a myšlení, dosáhne mnich vnitřního klidu moře, jednoty mysli, osvobozené od zvažování a myšlenek, v jednotě zrozené, blažené jasností, zasvěcení druhého zření. Takový, mnichové, se nazývá mnichem: zastínil přírodu, beze stop zrušil její oko a unikl tak zlému.
Dále pak, mnichové, v jasném klidu spočívá mnich, vyrovnaný, s pochopením, jasně vědomý, štěstí pociťuje v těle, o takovém říkají světci: 's pochopením a s vyrovnanou myslí kdo vše vnímá, žije šťastně', tak dojde zasvěcení třetího zření. Takový, mnichové, se nazývá mnichem: zastínil přírodu, beze stop zrušil její oko, unikl tak zlému.
Dále pak, mnichové, po zavržení radostí a strastí, po zrušení někdejší veselé a smutné mysli, dojde mnich zasvěcení vyrovnaně chápající, dokonalé čistoty, zbavené radostí i strastí, čtvrtého zření. Takový, mnichové, se nazývá mnichem: zastínil přírodu, beze stop zrušil její oko, unikl tak zlému.
Dále pak, mnichové, po úplném překonání vnímání forem, zrušení vnímání nevnímání, po završení vnímání mnohosti, dosáhne mnich v myšlence: 'neohraničený je prostor', říši prostoru bez hranic. Takový, mnichové, se nazývá mnichem: zastínil přírodu, beze stop zrušil její oko, unikl tak zlému.
Dále pak, mnichové, po úplném překonání prostoru bez hranic, dosáhne mnich v myšlence: 'vědomí nezná hranic' říši vědomí bez hranic. Takový, mnichové, se nazývá mnichem: zastínil přírodu, beze stop zrušil její oko, unikl tak zlému.
Dále pak, mnichové, po úplném překonání neohraničené říše vědomí dosáhne mnich v myšlence 'není tu nic' říše nebytí. Takový, mnichové, se nazývá mnichem: zastínil přírodu, beze stop zrušil její oko, unikl tak zlému.
Dále pak, mnichové, po úplném překonání říše nebytí dosáhne mnich hranice možného vnímání. Takový, mnichové, se nazývá mnichem: zastínil přírodu, beze stop zrušil její oko, unikl tak zlému.
Dále pak, mnichové, po úplném překonání hranice možného vnímání dosáhne mnich utišení vjemů a klam moudře se dívajícího je u konce. Takový, mnichové, se nazývá mnichem: zastínil přírodu, beze stop zrušil její oko, unikl tak zlému, unikl světskosti. Bezpečně jde, bezpečně stojí, bezpečně sedí, bezpečně leží a sice proto, že se zdržuje mimo dosah zla.“
Tak pravil Vznešený. Spokojeně se těšili mnichové ze slov Vznešeného.
-pokračovanie-

Návštěva Bráhmy
(Brahmanímantaníkasuttam)

To jsem slyšel. Svého času pobýval Vznešený u Sávatthí, v Džétově háji, v Anáthapindikově zahradě. Tam se obrátil Vznešený k mnichům: „Mnichové!“ „Vznešený!“, odpověděli mniši Vznešenému pozorně. Vznešený tedy řekl:
„Jednoho dne, mnichové, jsem pobýval u Ukkatthá, v Lese radosti, u úpatí královského stromu. Tehdy ale, mnichové, přišel Bráhma Bako k chybnému mínění: 'Zde je Věčné, zde je Trvalé, Stálejsoucí, zde je Nezrušitelné a Nepomíjivé: neboť zde nevládne ani zrození a stárnutí, ani smrt a zánik, ani znovuzrození. Není žádná jiná vyšší svoboda než tato.'
A já jsem poznal, mnichové, myšlenky Bráhmy Baka a stejně rychle jako silný muž upaží nebo upaženou ruku připaží, právě tak rychle jsem zmizel z Ukkatthá, z Lesa radosti, od úpatí královského stromu a zjevil se v onom světě Bráhmy. Tu mě spatřil, mnichové, Bráhma Bako už zdáli, a když mě uviděl, řekl mi:
'Buď pozdraven, Ctěný, vítán, Ctihodný. Už dlouho chovám naději, že se Ctěný zde objeví. Neboť zde, Ctěný, je Věčné, zde je Trvalé, Stálejsoucí, zde je Nezrušitelné a Nepomíjivé: neboť zde nevládne ani zrození a stárnutí, ani smrt a zánik, ani znovuzrození a nějaká vyšší svoboda než tato neexistuje.'
Na to, mnichové, jsem řekl Bráhmovi Bako:
'Oslepen, opravdu, je milý Bráhma Bako, oslepen, opravu, je milý Bráhma Bako, protože považuje to, co není věčné, za věčné, to, co není trvalé, za trvalé, to, co není stálejsoucí, má za stálejsoucí, to, co je zrušitelné, má za nezrušitelné, to, co je pomíjející, má za nepomíjející a o tom, co se tu rodí, stárne, umírá, zaniká a znovu se zjevuje, tvrdí, že se nezrozuje, nestárne, neumírá, nezaniká a znovu se neobjevuje, a tak onu jinou, vyšší svobodu, která existuje, popírá.'
Tu vešel, mnichové, Máro, Zlý, do jednoho z bohů Bráhmova doprovodu a jeho ústy pak řekl:
'Mníšku, mníšku! Před tímto se chraň, před tímto se chraň! Toto je Bráhma, mnichu, velký Bráhma, Všemocný, Nepřemožitelný, Vševidoucí, Sám od sebe silný, Pán, Stvořitel, Tvůrce, Nejvyšší, Ploditel, Udržovatel, Otec všeho co bylo a bude. Již před tebou, ó mnichu, byli na světě asketové i knězi, nepřátelé země, pohrdali zemí, nepřátelé vody, pohrdali vodou, nepřátelé ohně, pohrdali ohněm, nepřátelé vzduchu, pohrdali vzduchem, nepřátelé přírody, pohrdali přírodou, nepřátelé bohů, pohrdali bohy, nepřátelé Pána plození, pohrdali Pánem plození, nepřátelé Bráhmy, pohrdali Bráhmou: tito dospěli při zániku těla, po spotřebování životní síly, do nízkých, zapuzených forem bytí.
A byli již před tebou, ó mnichu, asketové a kněží na světě, přátelé země, zemi milující, přátelé vody, vodu milující, přátelé ohně, oheň milující, přátelé vzduchu, vzduch milující, přátelé přírody, přírodu milující, přátelé bohů, bohy milující, přátelé Pána plození, Pána plození milující, přátelé Bráhmy, Bráhmu milující: ti dospěli při zániku těla, po spotřebování životní síly, ke vznešeným formám bytí.
Proto ti radím, ó mnichu: dej si pozor, ctěný! Co ti Bráhma řekl, to nech řečeno, aby jsi slovu Bráhmy neodporoval! Kdybys chtěl, ó mnichu, slovům Bráhmy odporovat, bylo by to, jako když nějaký muž vstoupí na skálu a klackem do ní tluče, nebo jako když, ó mnichu, nějaký muž, který se řítí do propastí, se pokouší cestou zachytit hlíny nebo trávy: právě tak, ó mnichu, se ti zde povede! Dej si pozor, ctěný! Co ti Bráhma řekl, to nech řečeno, aby jsi slovům Bráhmy neodporoval! Nevidíš, mníšku, všude kolem sebe boží kruh Bráhmova světa?'
Těmito slovy, mnichové, mě uváděl Máro, Zlý, do kruhu Bráhmova doprovodu. Já ale, mnichové, jsem řekl Márovi, Zlému:
'Dobře tě poznávám, Zlý, zanechej naděje 'On mě nezná' – jsi Máro, Zlý, a tento Bráhma zde, ty Zlý, a tento jeho doprovod: všichni jsou v tvé moci, všichni podléhají tvojí svévoli. Ty ovšem, Zlý, si teď myslíš: 'Také tohoto musím mít v hrsti, také tohoto ovládat!' Já ale nejsem v tvé moci, nejsem pod tvojí svévolí.'
Na tato slova, mnichové, mně pravil Bráhma Bako:
'Já, Ctěný, mám za věčné, právě co je věčné, mám za trvalé, právě co je trvalé, mám za stálejsoucí, právě co je stálejsoucí, mám za nezrušitelné, právě co je nezrušitelné, mám za nepomíjející, právě co je nepomíjející; a kde není zrození ani stárnutí, smrt ani zánik ani znovuzrození, zde také říkám: zde, vpravdě, nevládne zrození ani stárnutí, smrt ani zánik, ani znovuzrození. A protože není žádná jiná, vyšší svoboda, proto říkám: neexistuje žádná vyšší svoboda.
Již před tebou, ó mnichu, byli na světě asketové a kněží, kteří se po celý svůj život oddávali pouze askezi: ti by snad věděli, zda je možná nějaká jiná, vyšší svoboda nebo není. Proto si nech, ó mnichu, vysvětlit: ty, nějakou jinou, vyšší svobodu, jistě nenajdeš, ať by sis dal ještě mnoho práce a námahy.
Přijmeš-li pak, ó mnichu, zemi za útočiště, tak jsi za útočiště, za těžiště, přijal také mne, musíš mě pak poslouchat, musíš mně jít stranou!
Přijmeš-li pak, ó mnichu, vodu za útočiště, tak jsi za útočiště, za těžiště, přijal také mne, musíš mě pak poslouchat, musíš mně jít stranou!
Přijmeš-li pak, ó mnichu, oheň za útočiště, tak jsi za útočiště, za těžiště, přijal také mne, musíš mě pak poslouchat, musíš mně jít stranou!
Přijmeš-li pak, ó mnichu, vzduch za útočiště, tak jsi za útočiště, za těžiště, přijal také mne, musíš mě pak poslouchat, musíš mně jít stranou!
Přijmeš-li pak, ó mnichu, přírodu za útočiště, tak jsi za útočiště, za těžiště, přijal také mne, musíš mě pak poslouchat, musíš mně jít stranou!
Přijmeš-li pak, ó mnichu, bohy za útočiště, tak jsi za útočiště, za těžiště, přijal také mne, musíš mě pak poslouchat, musíš mně jít stranou!
Přijmeš-li pak, ó mnichu, Pána plození za útočiště, tak jsi za útočiště, za těžiště, přijal také mne, musíš mě pak poslouchat, musíš mně jít stranou!
Přijmeš-li pak, ó mnichu, Bráhma za útočiště, tak jsi za útočiště, za těžiště, přijal také mne, musíš mě pak poslouchat, musíš mně jít stranou3!'
'Opravdu, vím to i já, Bráhmo:
Přijmu-li zemi za útočiště, tak jsem za útočiště, za těžiště, přijal také tebe, musím tě pak poslouchat, musím ti jít stanou;
přijmu-li pak vodu za útočiště, tak jsem za útočiště, za těžiště, přijal také tebe, musím tě pak poslouchat, musím ti jít stanou;
přijmu-li pak oheň za útočiště, tak jsem za útočiště, za těžiště, přijal také tebe, musím tě pak poslouchat, musím ti jít stanou;
přijmu-li pak vzduch za útočiště, tak jsem za útočiště, za těžiště, přijal také tebe, musím tě pak poslouchat, musím ti jít stanou;
přijmu-li pak přírodu za útočiště, tak jsem za útočiště, za těžiště, přijal také tebe, musím tě pak poslouchat, musím ti jít stanou;
přijmu-li pak bohy, Pána plození, přijmu-li pak Bráhma za útočiště, tak jsem za útočiště, za těžiště, přijal také tebe, musím tě pak poslouchat, musím ti jít stanou.
Znám, Bráhmo, tvůj způsob, znám tvoji velkolepost: mocný je Bráhma Bako, silný je Bráhma Bako, uctívaný je Bráhma Bako.'
'Jak tedy, Ctěný, znáš můj způsob, jak znáš moji velkolepost: je mocný Bráhma Bako, je silný bráhma Bako, je uctívaný Bráhma Bako?'
'Dokud slunce září s měsícem
v plné nádheře prostorem
je na tisíckrát celý svět
podřízen tvé vůli.
Znáš výšky, také hloubky znáš
svobodu znáš i otroctví
jak toto, tak i ono bytí
stvoření vznik i stvoření zánik.'
Takto znám, Bráhmo, tvůj způsob, takto znám tvou velkolepost: mocný je Bráhma Bako, silný je Bráhma Bako, uctívaný je Bráhma Bako.
Existují však, Bráhmo, tři další druhy bytí, které znám a vidím, kam tvá znalost a vidění nedosahuje:
Existuje, Bráhmo, světelný druh bytí: od tohoto druhu rozdílně jsi se zde zjevil a během nesmírně dlouhého trvání jsi vzpomínku na něj zcela ztratil, proto ho neznáš a nevidíš, já ho však znám a vidím. A tím jsem ti, Bráhmo, nejen v poznání roven, nemluvě o tom, že bych stál pod tebou, tím jsem ti vysoko nadřazen.
Existuje, Bráhmo, zářící druh bytí a existuje, Bráhmo, mocný druh bytí: ty neznáš a je nevidíš, já je vsak znám a vidím. A tím jsem ti, Bráhmo, nejen v poznání roven, nemluvě o tom, že bych stál pod tebou, tím jsem ti vysoko nadřazen.
Zemi jsem, Bráhmo, poznal jako zemi, jak neuspokojivá je zemi její podstata, to jsem poznal, země se zřekl, země odřekl, od země odpoutal, zemi jsem v sobě popřel, zemí pohrdnul. A tím jsem ti, Bráhmo, nejen v poznání roven, nemluvě o tom, že bych stál pod tebou, tím jsem ti vysoko nadřazen.
Vodu jsem, Bráhmo, poznal jako vodu, jak neuspokojivá je vodě její podstata, to jsem poznal a vody se zřekl, vodě odřekl, od vody odpoutal, vodu v sobě popřel, vodou pohrdnul. A tím jsem ti, Bráhmo, nejen v poznání roven, nemluvě o tom, že bych stál pod tebou, tím jsem ti vysoko nadřazen.
Oheň jsem, Bráhmo, poznal jako oheň, jak neuspokojivá je ohni jeho podstata, to jsem poznal a ohně se zřekl, ohni odřekl, od ohne odpoutal, oheň v sobě popřel, ohněm pohrdnul. A tím jsem ti, Bráhmo, nejen v poznání roven, nemluvě o tom, že bych stál pod tebou, tím jsem ti vysoko nadřazen.
Vzduch jsem, Bráhmo, poznal jako vzduch, jak neuspokojivá je vzduchu jeho podstata, to jsem poznal a vzduchu se zřekl, vzduchu odřekl, od vzduchu odpoutal, vzduch v sobě popřel, vzduchem pohrdnul. A tím jsem ti, Bráhmo, nejen v poznání roven, nemluvě o tom, že bych stál pod tebou, tím jsem ti vysoko nadřazen.
Přírodu, Bráhmo, bohy, Pána plození, Bráhma, svítící bytosti, zářící bytosti, mocné bytostí, Nejmocnějšího, 'všechno co je', jsem, Bráhmo, poznal, jako 'všechno co je', jak neuspokojivá je 'všemu co je' jeho podstata, to jsem poznal a 'všeho co je' se zřekl, 'všemu co je' odřekl, od 'všeho co je' odpoutal, 'všechno co je' v sobě popřel, 'vším co je' pohrdnul. A tím jsem ti, Bráhmo, nejen v poznání roven, nemluvě o tom, že bych stál pod tebou, tím jsem ti vysoko nadřazen.'
'Jestli ti, Ctěný, podstata 'všeho co je' nedopřává uspokojení, pak je snad u tebe dutá, prázdná:
'Co bylo světelnou silou vědomí
a zcela a úplně vyhaslo.'
Pak zůstane člověk u země neuspokojen s její podstatou, u vody neuspokojen její podstatou, u ohně neuspokojen jeho podstatou, u vzduchu neuspokojen jeho podstatou, u přírody, u bohů, u Pána plození, u Bráhmy, u svítících bytostí, zářících bytostí, mocných bytostí, u Všemocného, zůstane Člověk neuspokojen s jejich podstatou. Dobrá tedy, Ctěný, já ti teď zmizím.'
'Dobrá, Bráhmo, zmiz mi tedy, jestli to dokážeš.'
A potom, mnichové, řekl Bráhma Bako: 'Zmizet chci asketovi Gótamovi, zmizet chci asketovi Gótamovi' – ale nemohl mně zmizet!
Na to jsem řekl, mnichové, Bráhmoví Bako: 'Dobrá tedy, Bráhmo, ted ti zmizím já.'
'Dobrá, Ctěný, zmiz mi tedy, jestli to dokážeš.'
A vpravil jsem se, mnichové, v magické zjevení následujícím způsobem: 'Nechť Bráhma a členové jeho doprovodu a jeho zástupy slyší můj hlas, ale ať mě nevidí!' A takto neviditelný řekl jsem strofy:
'Život považuji za utrpení
dokonce i život nejvyšší
žádný život nemiluji, ať je kdekoliv
žádné uspokojení mě nemůže uspokojit.'
Tu byli, mnichové, Bráhma a jeho doprovod i jeho zástupy udiveni a ohromení zvláštností, zázračností toho, co se stalo: 'Ne-obyčejná, opravdu zázračná, vpravdě, je velká moc, velká síla askety Gótama! Nikdy ještě, opravdu, jsme neviděli asketu nebo kněze, nebo o něm ani neslyšeli, který by byl tak mocný, tak silný, jako tento asketa Gótamo, sakejský syn, který se odřekl sakejského dědictví. Život milujícímu pokolení, ó zázrak, z života se těšícího pokolení vytáhl život z kořene!'
Ale Máro, Zlý, mnichové, vešel do jednoho z bohů Bráhmova doprovodu a řekl mi: 'Jsi-li, Ctěný, tedy moudrý a Probuzený, nevychovávej si žádné žáky, žádné nástupce, neukazuj učedníkům pravdu, ani nástupcům, nepřej si mít žáky ani nástupce. Již před tebou, mnichu, byli na světě asketové i kněží, kteří se vydávali za svaté, dokonale probuzené. Vychovávali žáky, nástupce, ukazovali žákům, nástupcům, pravdu, přáli si mít žáky, nástupce. A poté, co vychovali žáky a nástupce, poté, co jim ukázali pravdu, zemřeli a dospěli po zániku těla k zapuzeným, nízkým formám bytí.
A již před tebou, ó mnichu, byli na světě asketové a kněží, kteří se považovali za svaté, dokonale probuzené, kteří však nevychovávali žádné žáky, žádné nástupce, neukazovali žádnou pravdu, nepřáli si mít žáky nebo nástupce. Aniž by vychovali žáky nebo nástupce, aniž by ukázalí pravdu, aniž by zanechali žáky nebo nástupce, zemřeli a dospěli potom, po zániku těla, k vznešeným formám bytí. Proto si nech, ó mnichu, poradit: poslechni, ó Ctěný! Nenamáhej se, prodlévej tak dlouho, jak budeš žít, v nezkaleném požitku své jasnosti, ponech si to pravé jen pro sebe, Ctěný, nikoho jiného nepoučuj!'
Na tato slova, mnichové, jsem řekl Márovi, Zlému: 'Dobře tě poznávám, Zlý, zanechej naděje 'On mě nezná' – jsi Máro, Zlý. A nemluvíš ke mně z láskyplné účasti, Zlý, z nenávistné účasti ke mně promlouváš, neboť toto, Zlý, jsou tvoje myšlenky: 'Těm, kterým asketa Gótamo ukáže pravdu, ti budou vzdorovat mému panství.'
Neúplně probuzení byli, Zlý, ti asketové a kněží, kteří ti oznamovali: 'Jsme úplně probuzeni“. Já ale, Zlý, který jsem dokonale probuzený, ti oznamuji: 'Já jsem zcela probuzený'.
Ukáže-li ale, Zlý, Dokončený žákům pravdu, zůstane stále týmž. Neukáže-li ale, Zlý, Dokončený žákům pravdu, zůstane stále týmž. Přivábí-li ale, Zlý, Dokončený žáky, zůstane stále týmž. Nepřivábí-li pak, Zlý, Dokončený žáky, zůstane stále týmž. Jak je to možné? Dokončený, totiž, Zlý, odmítl hrozný, pošpiňující, nové bytí sející, utrpení zakládající, znovu život, stárnutí a smrt plodící klam, odřízl ho u kořene, takže se podobá pařezu stromu, že nemůže znovu vzklíčit, dál se rozvíjet.
Tak byl Bráhma navštíven a Máro přinucen k mlčení: proto se tato zpráva nazývá 'Návštěva Bráhmy'.“
-koniec-

Zdroj: http://cez-okno.net/rubrika/serial-21-reci-askety-gotama-zvaneho-buddha